Jedno je potřeba, aby se člověk neuštval

Chceme něčím být. Nebylo by lepší uvědomit si, že už někým jsme?Jak nás vyčerpává, když se snažíme dostát očekávání lidí kolem nás a stejně nás neocení.V životě to stejně jde jinak, než jak si to představujeme.

Kázání na 21. 7. 2013 Biblická čtení: Genesis 18, 1 - 10a; Koloským 1, 15 - 28; Lukáš 10, 38 - 42 Sestry a bratři, je jedno přísloví, které říká: „ Host do domu, Bůh do domu.“ Ještě více než u nás to platí tam, kde se odehrávaly evangelijní příběhy. Pohostinnost v Palestině a obecně na východě je něco naprosto jiného než u nás. Když jsem kdysi studoval na teologické fakultě v Lipsku, vyprávěl nám profesor starého zákona Rüdiger Lux při výkladu dnešního oddílu z knihy Genesis o tom, jak byl hostem u beduínů v poušti. Byla to nepředstavitelné, těžko zvládnutelná hostina. Bylo to něco podobného tomu, jak se zachoval Abraham ke svým hostům, ve kterých k němu přišel sám Hospodin. Ono cestovat v tehdejší době znamenalo něco úplně jiného než dnes, když máme všelijaké dopravní prostředky a všude jsou hotely a obchody. A v dnešním evangelijním příběhu také slyšíme o přijetí hosta. Pán Ježíš přichází do vesnice. Tam jej přijala žena jménem Marta. Ta měla sestru Marii. Marie si sedla Ježíšovi k nohám a naslouchala mu. Sednout si k nohám a naslouchat - to není jen popis toho, jak to vnějšně vypadalo, když spolu seděli. Sedět někomu u nohou a naslouchat to je popis toho, že někdo je něčí učedník. Ježíš udělal v té době neslýchanou věc. On jako rabín vyučoval ženu. Rabíni tehdy vyučovali pouze muže. No, a zatímco Marie naslouchá, Marta kmitá po domě, aby se o hosta náležitě postarala. Až to nakonec nevydržela a Ježíše požádala, aby Marii poslal, aby jí pomohla. Ježíš jí odpověděl, aby si nedělala tolik starostí. Marie si vybrala, oč nepřijde. Jak tomu rozumět? Jak už jsem o tom mluvil na počátku, postarat se o hosta, to byla v té době svatá povinnost. Marta se snažila, protože si asi říkala - „Jak by to vypadalo, kdyby přijetí nebylo, jak se říká „ na úrovni.“ Co by si pomyslel Ježíš, co by si pomysleli sousedé a známí. Je pochopitelné, že by jí měla sestra přijít pomoci. Jenže Ježíš není jen tak obyčejný host. V něm se nám zjevuje Bůh. Jak to píše apoštol Pavel v dnešním čtení z Listu koloským- on je obraz Boží, plnost sama se rozhodla vněm přebývat. On přišel, aby se za nás vydal. On nás chce naučit jak žít, jak zachránit svůj život z nesmyslnosti. Proto je potřeba mu naslouchat. Být jeho učedníkem, tak jako Marie, i když to může být tak jako v jejím případě naprosto neobvyklé. Postarat se o hosta jak náleží, je určitě v pořádku. Je však vyčerpávající, ubíjející snažit se dostát nárokům svého okolí, lidí kolem nás, zvyků a konvencím. A to se stalo Martě. Proto jí Ježíš laskavě a chápavě sděluje, aby se netrápila tím, jestli Ježíšovi připraví přijetí podle všech svých představ a tehdejších zvyků. On jí přináší něco, co jí má ukázat, co je opravdu důležité. A tak je pro ni lepší naslouchat. A tak je tomu někdy i s námi. Lidé se snaží být na úrovni v očích lidí kolem sebe, splnit různá očekávání, dosáhnout určité úrovně. Zbude ale potom čas na to, aby se skutečně spolu setkali? Jeden druhému naslouchali? Byly prostě spolu? Když přijdu na návštěvu říkám lidem - nic nechystejte. Já jsem si s vámi přišel popovídat a ne se u vás najíst. Někdy se snažíme něčeho dosáhnout, pracujeme až do úmoru. A věci se třeba stejně nepodaří, lidé, kterým jsme se snažili zavděčit, nás nestejně nepřijmou, neocení. Někdy i v církvi je vidět u některých lidí horečnou aktivitu. Jakoby si chtěli něco zasloužit, potvrdit si, že oni jsou ti správní. Jak často jsem byl svědkem překotné aktivity, která ale nikam nevedla. Znám kolegu, který pořád něco dělá, pracuje, kdykoli ho vidím je velice unavený. Ale jeho kázání jsou stále stejná, mluví o stále stejných věcech, lidech, problémech, křivdách. Ano, máme pracovat, kdo nepracuje, ať nejí, je psáno. Ovšem Bůh k nám přichází, aby byl hostem v našich životech. A netouží po našich skutcích, službě, zbožnosti. On chce nás, takové jací jsme, upřímné. Netouží po naší konvenční pohostinnosti. Vždyť nás zná více než my sami sebe. Chce, abychom mu přinesli svá břemena, problémy, starosti. Potom nás může naučit v tom všem žít. A k tomu, aby nás učil, je potřeba ztišení, modlitby, pozornosti. Máme být tou úrodnou půdou z podobenství o rozsévači, kde zaseté símě slova může vzejít. Snažíme se pracovat, horečně od rána až do večera. Ničíme sami sebe, svoje vztahy, zdraví abychom někým, či něčím byli. Jestli by nebylo lepší napřed skrze modlitbu ztišení zjistit, kdo jsem - Boží dítě, někdo kdo je milován a prožívá zázrak jménem život, který je nám z milosti darován. To je začátek. Není lehké toto vědomí si uchovat. Boha a velikost jeho lásky a milosti lze do konce života nově poznávat. Na základě toho co tak zjistíme a prožijeme je možno konat. Konat ve svobodě a radostné vděčnosti. Ve svobodné a radostné věčnosti můžeme svým bližním dobře sloužit. Amen