Cíl života s Bohem - dělat co je potřeba.

Kázání na 8. 2. 2015

Biblická čtení: Izajáš 40, 21 - 31; 1. Korintským 9, 16 - 23; Marek 1, 29 - 39

Sestry a bratři,

             v dnešním evangelijním oddíle pokračujeme v postupném výkladu Markova evangelia. V předchozím oddíle jsme četli o tom, jaký úspěch mělo Ježíšovo kázání či vyučování v synagoze a jak vyhnal nečistého ducha, který se mu stavěl na odpor. A teď by si Ježíš mohl užívat slávy věhlasného kazatele. Ovšem to zlo v nás a kolem nás, které tu symbolizuje onen nečistý duch, nespí, probouzí se k odporu.

            Ježíš ale nepřišel, aby si budoval kariéru jak věhlasný mistr a kazatel. Jde a dělá, co je potřeba. První koho uzdraví je Petrova tchyně. A tady je v samotném líčení oné události důležitá zvěst. Ježíš prostě nemocnou ženu pozvedá. Chce především pomoct. Nehraje žádné divadlo. A jeho čin má ten následek, že žena vstává a jde dělat, co je potřeba. A tak to je, když do života člověka vstupuje Bůh. Lidé si myslí, že víra v Boha je očekávání na zázraky, mimořádné události. Ano tady se stalo něco mimořádného. Ale zároveň nám to ukazuje, že když se člověka dotýká Bůh, může to být tak, že člověk dostane sílu postavit se na vlastní nohy a dělat, co je potřeba.

             A Ježíš pokračuje ve svém díle. Ještě ten večer Ježíš uzdravil spoustu lidí. No, tak a teď by si mohl říci, tady se usadím a budu mít vystaráno. On však zůstává ve stálém modlitebním rozhovoru s Bohem, který je naprostým, nepostradatelným základem jeho působení. Jde brzo ráno se modlit. A když za ním přicházejí jeho učedníci s nadějí, že ty vzrušující věci budou pokračovat a je samotné čeká budování závratné kariéry, Ježíš věren svému poslání, kterým je nezištná služba jim zvěstuje, že se jde dál. Jde, protože vyšel, aby kázal. Aby zvěstoval radostnou zvěst o tom, že Bůh má lidi rád. Nedovoloval zlým duchům o něm mluvit. Netoužil po slávě, kariéře, obdivu, chtěl sloužit. Skláněl se ke každému člověku jednotlivě.

            Má to hlubokou souvislost s tím, co píše v dnešním epištolním čtení apoštol Pavel: „Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium;  nemohu jinak, běda mě, kdybych nekázal.“ Tak jako Ježíš se vydal dál, aby hlásal po celém Izraeli, tak i Pavel se vydává na cestu. Ta jako se Bůh sklonil v Ježíši z Nazareta k lidem, tak to ztělesňuje i Pavel. Jak jsme četli, všem se stal vším, aby získal alespoň některé. Všem se stal vším. Otrok všech. A když to neudělá -běda mu. To zní hrozně. Ale je to naopak. Není v tom břímě. Je v tom radost. Pavel s a Ježíš a vlastně všichni lidé v biblické tradici hlásají úžasnou radostnou zvěst o Bohu, který je láska, osvobození od závisti, neodpuštění od všeho, co nás sráží a spoutává nás to horečkou strachu tak jako tu Petrovu tchyni. Kdyby se lidé neřídili tímto evangeliem, tím co je v bibli tak běda jim, běda nám. Ne proto, že by nás Bůh potrestal. Ne on nemá potřebu nás trestat. Je to v tom, že bychom se připravili o zdroj síly a moudrosti, o skutečný život.

            Ovládli by nás všechny ty mocnosti ovládající tento svět. A to nejsou nějací čerti. Tady jde o to, že nás všechno kolem nás nutí k naprosto nesmyslným, věcem, závisti, podezřívavosti, strachu. A kdybychom to mu podlehli tak „běda nám¨.

            Ne my v tom máme svobodu. Můžeme to vše prohlédnout. Stačí se ztišit a mít oči pro svět kolem. Tak jako Ježíš brzy ráno odešel na pusté místo, aby odolal všemu tomu pokušení moci a popularity, tak i my, když se vzbudíme si můžeme navzdory všemu co nás čeká, co na nás číhá říci - jsem milován, mám spoustu věcí, ze kterých se můžu radovat a je z čeho žasnout. A můžeme jít s radostí dělat obyčejné věci, které jsou vlastně zázračné.

amen