Konec školních besídek v českých zemích

Pamětníci dnes již klasického díla Besídka zvláštní školy od pánů Šimka a Grossmanna mohou zůstat klidní, ale ne tak dnešní rodiče dítek školou povinných a v ohrožení je i pořádání besídek ve školách mateřských...

Málo známou skutečností je to, že u nás již i děti musí platit autorská práva za recitaci básniček a hrané dětské divadlo na školních soutěžích.  Jedná se dnes sice o „pouhé“ stokoruny, ale v součtu za všechny děti a dětské soubory v celé republice, si „autorské mafie“ (jiný vhodný název mě nenapadá) zastupované organizacemi jako Dilia nebo OSA, přijdou na tisíce a pokud bude zpoplatňování recitací nebo jen čtení nahlas  pokračovat stejným tempem jako dosud, do budoucna to budou i milióny. Pokud ale jede dětský divadelní soubor na světovou přehlídku dětských divadel do zahraničí, tak se již dnes jedná o tisíce...Děti v mateřských školách obvykle neplatí, protože využívají hlavně lidovou slovesnost a lidové písničky, u kterých se (zatím) autorská práva neplatí. Obávám se, že se k autorství lidové tvorby časem nějaký vynalézavý "podnikatel" přihlásí, pokud to rovnou nebude vybírat stát...

O této praxi jsem se dozvěděl pouze díky tomu, že se moje manželka (učitelka základní školy) dlouhodobě věnuje dětské poezii, dětské literatuře a divadlu, a děti pod jejím vedením se každoročně účastní krajských kol dětských recitačních soutěží (často i s následným postupem do národní přehlídky) a dětský divadelní soubor „Tři boty“, který vede s kolegyní ze školy, patří dlouhodobě mezi nejúspěšnější dětské divadelní soubory nejen v republice, ale i na světě. V posledních letech musí při postupu do krajského kola předložit smlouvu s majitelem autorských práv na texty použité v dětských divadelních představeních. Takže nestačí „pouze“ představení vymyslet, najít vhodné texty, případně písně a hudbu, upravit je do podoby prezentovatelné dětskými herci na jevišti, navrhnout a vyrobit kostýmy, scénu, kulisy a světla, poté přichází náročná práce s dětmi ve volném čase po vyučování, případně o sobotách a nedělích, vše samozřejmě bez nároku na honorář, ale manželka (absolventka magisterského studia pedagogické fakulty Masarykovy univerzity) musí být i expertem na autorské právo. V případě, že je autorem český žijící básník nebo spisovatel, obvykle stačí najít jeho adresu a korespondenčně souhlas s použitím jeho textů získat. Většinou jsou žijící autoři potěšeni, že jejich dílo má nejen nadšené čtenáře, ale dokonce někoho, kdo jejich dílo tvůrčím způsobem prezentuje, a tak přibližuje dalším lidem. Souhlas s bezplatným použitím autorských práv je obvykle s radostí autorem udělen a svědčí o velkorysém a osvíceném přístupu většiny umělců (dodatečně všem děkuji za děti, diváky a manželku s kolegyní...).

Náročnější je situace se získáním autorských práv v případě, že se jedná o dílo zahraničního autora, často již nežijícího. Musíte zjistit, kdo texty překládal, zda žije, a pokud nežije, zda žijí dědici a zda jsou ochotni a za kolik korun dát příslušný souhlas s použitím textů v dětském představení. Nebudu popisovat složitost a náročnost těchto jednání (kdo nevěří, ať si to zkusí na vlastní kůži). Variantu nežijícího českého autora pro zkrácení textu neuvádím... Připomínám, že se jedná o představení dětí pro děti, případně pouze pro rodiče a známé, kde se nevybírá  žádné vstupné a všichni aktéři provozují tato kulturní představení bez nároku na honorář a ve svém volném čase.

Dalším předpokládaným logickým krokem v oblasti autorských práv bude pravděpodobně zpoplatnění každého hlasitého čtení literárních děl (poezie a prózy), které bude mít více než dva posluchače, bez ohledu, zda bude provozováno doma nebo v restauraci (na jevišti je to již ošetřené...). Dovedu si představit, že již při koupi nové knihy bude kupující muset uvádět, zda ji hodlá číst i nahlas a cena bude odlišná od ceny při koupi knihy pouze na „čtení v duchu“. Díky moderním technologiím si dokonalou kontrolu „Velký bratr“ zajistí...

V té souvislosti mě napadá, na co máme ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a ministerstvo kultury. Nevím, jak to funguje v jiných zemích (nejsem expertem na zahraniční autorské právo, ale zeptám se manželky, která s dětským souborem jezdí reprezentovat českou kulturu i do zahraničí), ale nedovedu si představit, že by některý civilizovaný stát nepodporoval vzdělanost a růst kulturní úrovně dětí (budoucnosti národa) a naopak vytvářel podmínky pro podporu byznysu, založeném na parazitování na touze lidí (a dětí) po kultuře, poezii, divadle a vzdělání. Jak je možné, že zákon neumožní bezúplatné využívání českého a světového kulturního dědictví pro rozvoj dětí a umožňuje výběr absurdních a nemorální plateb za nekomerční využití autorských práv? Asi jsou naše národní kulturní priority nastaveny jinak...

Pro srovnání uvádím každoroční příspěvek státu ve výši cca 50 milionů korun na pořádání soukromé akce, motocyklové velké ceny v Brně. Pochopil bych to v dobách, kdy o prvenství soutěžily české motocykly značek Jawa a ČZ a okruh provozoval stát. Nechápu, proč stát musí podporovat třídenní masovou konzumaci piva zahraničními návštěvníky, spojenou s vrcholem sezóny pracovnic nejstaršího řemesla z Brna a zbytku republiky. Pokud by se oněch 50 milionů korun jednou použilo na podporu kulturního rozvoje dětí, tak by to vystačilo na 20 let. Jediné vysvětlení vidím v „kulturní“ strategii naší současné politické reprezentace založené na tom, že národ určený k práci v montovnách a pobočkách zahraničních firem, nepotřebuje jinou než „pivní“ kulturu. Vzpomenu si vždycky na scénu z filmu Marečku, podejte mi pero! (1976), který se, nevím proč, tolik nelíbil exprezidentovi VK, ve které František Kovářík moudře praví, že  „i skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále“...

PS: jsem příznivcem motoristického sportu a v mládí jsem byl častým návštěvníkem Velkých cen Československa v Brně...