Jak se jezdí v Evropě

Je tomu rok, co jsem si vyzvedl řidičák z „čistírny“ a rozhodl jsem se po tři a půl měsíční „karanténě“ projet po Evropě. Zjistil jsem, že vyspělá Evropa se nám stále rychleji vzdaluje…

Moje zážitky jsou z loňských prázdnin, takže mohou být i malou inspirací pro letošní výlety na čtyřech kolech. Za 26 dní jsme najeli 8500 kilometrů převážně po dálnicích Německa, Francie Španělska a Švýcarska, včetně návštěvy kousku Velké Británie (Gibraltar). Cestou jsme přenocovali ve 24 hotelech a prakticky každý den jsme spali v jiném hotelu. Dovolenou jsme již na jaře důkladně naplánovali a manželka nenechává nic náhodě a předem zarezervovala ubytování ve všech 24 hotelech, takže každý den byla jasná cílová destinace. Výběr navštívených měst a pamětihodností byl proveden velmi pečlivě a nevešlo se tam úplně všechno, co jsme si původně naplánovali. Zredukovaný seznam přikládám: Strasbourg, Besancon, Dijon, Lyon, Sarlat la Caneda, Lascaux, Bordeaux, San Sebastian, Madrid, Toledo, Consuegra, Cordoba, Carmona, Sevilla, Gibraltar, Marbella, Torremolinos, Valentia, Barcelona, Figueros,, Carcassone, Avignon, Geneva, Lausanne, Fribourg, Bern, Chur, Luzern, Zurich, Konstanz, Stuttgart a přes Norimberg domů.

Jedním z cílů dovolené byl i poctivý záběh nového auta, které kvůli nedobrovolné „karanténě“ zahálelo v garáži včetně všech svých 621 koní. Německé dálnice dávaly příležitost vyzkoušet i maximální rychlost, která je u našeho auta omezena na 330 km/h. Rovnou dodávám, že se to hlavně díky bdělosti manželky nepovedlo, protože nemá ráda rychlou jízdu, a tak jsem si víc než 298 km/h nedovolil. Tak třeba příště…

Průjezd Německem byl celkem svižný, a tak jsme byli ve Francii dříve než jsme se nadáli. Rezervované hotely byly vesměs v historických centrech navštívených měst, ale díky několika používaným navigacím jsme je téměř vždy poměrně lehce našli. Některá středověká města měla šířku uliček jen lehce přes dva metry, ale se sklopenými zrcátky jsem se nakonec všude dostal. Ve Francii je na dálnicích povoleno 130 km/h a všichni jedou cca 140. Radary jsou poměrně hustě rozmístěny a některé pokuty přišly poštou ještě před koncem dovolené. Pokud zaplatíte včas, tak i ušetříte. Všechny „pokutové“ formuláře a instrukce jsou psány dokonalou češtinou, takže na neznalost jazyka se vymlouvat nemůžete. Ve Španělsku je povoleno jen 120 km/h, ale všichni jedou 140 až 150 km/h, radary jsou předem avizovány a tak jediná záludnost je používání dronů ke kontrole dodržování pravidel silničního provozu. Dron podél vaší trasy může letět i 10-20 kilometrů, a tak jedou všichni spořádaně, včetně kamionů. Ve Švýcarsku je povoleno maximálně 120 km/h a nikdo si nedovolí jet více než těch 120 km/h. Ve Švýcarsku jsme si užili i jízdu proslulým Bernina Expressem, což je zážitek, bez kterého se návštěva Švýcarska neobejde.

Největším příjemným překvapením byla kvalita všech služeb ve Španělsku, včetně zdravotnictví, které jsem v Madridu plánovaně využil. Takže příště určitě znovu do Španělska. Největší rozdíl v jízdě na zahraničních dálnicích je ve srovnání s námi výrazně nižší provoz kamionů. Naše dálniční síť je prakticky nepoužitelná pro rychlé a plynulé cestování osobními auty a téměř výhradně slouží pro kamionovou přepravu, kdy tzv. pomalý jízdní pruh je prakticky plně zaplněn nekonečnými kolonami kamionů. Dálniční síť jsme ještě nestačili dokončit, ale letos jsme část dálnice D1 přeměnili na největší evropské parkoviště kamionů, které se svojí délkou od Velké Bíteše do Brna určitě zapíše do Quinnessovy knihy rekordů. Zatím toto „parkoviště“ zabírá jen jeden jízdní pruh, ale určitě se dočkáme rozšíření na oba jízdní pruhy, což je asi hlavní důvod budování třetího jízdního pruhu u Brna… Mezinárodní rychlíky už se naučily Českou republiku objíždět (z Berlína do Vídně se dnes jezdí přes Mnichov) a tak si můžeme jen přát, aby se objíždět Českou republiku naučily i zahraniční kamiony.