Pětiletka pro Jana

Před pěti lety k nám 6. ledna přišli nejen Tři králové, ale s nimi i Čtvrtý princ. A na rozdíl od Tří králů, kteří se vrací právě jednou ročně, zůstal. A všichni společně jsme padali a hledali pevnou zem. A hledáme dál.

Občas o tom na blogu píši. O tom, jaké je vstoupit do zcela jiné řeky, než jakou jste hledali. Jaké je to narážet na kameny nepochopení, ztrácet iluze u břehů plných bahna předsudků, snažit se nenalokat se příliš vody v neočekávatelných vírech podivných rozhodnutí státu, kterými vám podráží nohy a vlastně - celou dobu usilovně plavat proti proudu. Proti všem proudům. Dokonce i proti toku vlastních plánů. A mezitím si občas, jen tak, aby řeč nestála, prorazit hlavou nějakou tu zeď a ocitnout se ve zcela neznámém prostoru.

Čtvrtému princi tenkrát chybělo pár dnů do patnáctých narozenin. Byl v deváté třídě a věděl, že se ve škole velmi zdatně...topí. A že to může být pěkný malér. Princ se jmenuje Jan a je synem Krále Jana. A jak s tím souvisím já? Jednoduše. To ještě o další dva roky dřív byla svatba malinká, kde jsem si Krále Jana vzala. Krásně jsme si to malovali. Moje větší děti budou z domu postupně odcházet, jeho menší tu a tam přicházet a my si střední věk vyplníme tím, co budeme spolu dělat rádi. (Znáte to - od zítřka jen samá pozitiva a sociální jistoty.)

Ale zpět ke Třem králům. Čtvrtý princ požádal svého otce o pomoc s učením, to aby o pololetí úplně nevyhořel. Byl tehdy ve střídavé péči a přišel si domluvit výměnu týdnů tak, aby v době klíčových zkoušení a písemek byl u nás a mohl to, co potřebuje, kdykoliv řešit přímo s tátou. Už přesně nevím, v kolik hodin jsme ho čekali, pamatuji si jen, že přišel pozdě. Že své "pinochiovské" tělo sesypal na gauč a já jsem se zastavila ve dveřích. 

Zastavila jsem se a zůstala stát. Princ byl totiž na první pohled rozhozený. A na druhý pohled bylo jasné, že brečel. Poměrně nesouvisle nám vylíčil konflikt, který jeho odchod změnil v překotný útěk. (Detaily si ještě pár let na zveřejnění počkají). Lapala jsem po dechu a pomalu mi docházelo, že takhle to vlastně skončit muselo a měla jsem to čekat. No, nečekala. Ani mnohé z následujícího jsem nečekala. (A asi je to dobře, možná bych tehdy odmítla předat vládu nad svým životem cizím lidem.)

Třemi králi před pěti lety náš život dokončil veletoč o 180 stupňů a plány, že budeme dělat to, co nás bude těšit, se bez rozloučení rozplynuly. Vpadli jsme plnou silou do mašinerie opatrovnického systému (už jsme tam v té době byli zachycení drápem), který, když vás chytne, tak už vás nepustí, ani kdybyste stokrát chtěli. To jsme ale taky netušili. To jsme si ještě naivně mysleli, že stačí být slušní a pravdiví. A že s poctivostí se nejdál dojde. No, nedojde. Mít svědomí a odpovědnost se ukázalo být nevýhodou a slabostí. 

Princ Jan od toho dne zabral veškerý čas svého otce a významnou část času mého. Ti dva spolu trávili odpoledne i večery. Učením na pololetí, přípravou na přijímačky, běháním do pedagogicko-psychologické poradny "na poslední chvíli". K tomu jsme řešili jeho oficiální přesun k nám, protože velmi rázně odmítl odejít. Sepisovali podklady, vysvětlovali, komunikovali s kde-kým včetně policie, stali se atrakcí v naší tiché ulici a nestačili se divit nevstřícnosti úřadů. Na nečinnost jsme byli tak nějak zvyklí. Ale tady jsme najednou stáli přímo proti státu Neměli jsme na vybranou. Situace prostě byla taková. (A ještě daleko složitější.) Jan přišel jen se školním batohem a tak to i zůstalo. Zato zadrhával a v obličeji měl tik. Nechtěl nikam chodit, ve škole byl samý (naštěstí ne kritický) malér. Učení vázlo. Poradna doporučovala malou střední školu, kde ještě aspoň trochu fungují neformální vztahy. Školu s dobrým psychologem. Rozhodně žádný místní učňák. Chytil by se party a kdo ví, co by nás všechny čekalo. No jo... kluk je rozhodně chytrý, ale ty známky... a tak se dál ztěžka točila kola učení a někdy to šlo a někdy ne a někdy se chtělo a často ne. Tedy, bylo to fakt o nervy, ale na tu střední školu se dostal.

V létě poprvé viděl moře (tam s námi tenkrát ještě byla, po velké intervenci sociálních pracovníků, i princezna) a prvního září se z něj stal středoškolák. Nemá smysl si dneska nic namlouvat, bylo to těsné a my, dospělí, jsme neustále převraceli každý konaný krok. Je dobrý? Špatný? Neubližujeme? Když se nedařily domluvy s OSPODem a soudy, zlobíval se Jan na nás. To my jsme to měli zařídit, my jsme pro něj byli těmi, kdo si ví rady. No...nevěděli jsme. Často. A do dneška se to nezlepšilo a systém nás stále zaskakuje a podráží nám nohy a ve prospěch dětí v zásadě nezasahuje. Ač toho má "plnou pusu", je ohánění se právy dítěte spíše kouřovou clonou pro celkovou impotentnost systému. 

Jan má pilného strážného anděla (každodenně mu děkuji), který ho celou střední školu nenechal udělat žádný zásadní malér a všechny potenciální na něj fakt hodně rychle "napráskal", takže se vyřešil rychle a s malými důsledky. Věděli jsme, že potřebuje zažít nejen trable, ale hlavně pořádný úspěch, aby věděl, že když se rozhodne něčeho dosáhnout, povede se mu to. Jenže tohle je u velkých dětí zapeklité. Malé dítě zažívá své první vánoční besídky, koncerty, vyhraje první medaili, poprvé vystoupá na vrchol kopce. A ví, že je "nejlepší". Tímhle už ale teenagera "opít" nejde. A i když jsme se snažili otvírat mu svět, prvním hmatatelným úspěchem mohla být až maturita. Zvládl ji na první dobrou a celkem slušně. Nám se neuvěřitelně ulevilo. Jan, v té době už dvoumetrový chlap, u nějž nezbyla po nějakém zadrhávání ani památka, přecházel dlouhými kroky obývák a líčil nám, že tu maturitu má. A že na tu vysokou se dostal. Nemohl ten večer přestat mluvit.... 

Perspektivní obor, maturita, řidičák. Uf.

Mohla jsem si spokojeně sednout do ušáku a vzít si knížku. To, co považuji za potřebné pro rozumný start do života, bylo splněno. A my jsme dostáli tomu, co jsme si předsevzali - podpořit děti v tom, o co samy stojí. Dát jim tolik, kolik samy mohou přijmout. Nabízet o něco víc a netrápit se, když to nebudou schopni využit. Jan to dokázal

V mezičase nám dvěma zemřely obě maminky, změnili jsme oba práci (já dokonce dvakrát), vdaly se mi obě dcery, narodila dvě vnoučata, Jan se stal dvojnásobným (ač nevlastním) švagrem a strejdou. Kolik jsme absolvovali schůzek na OSPODu a soudních jednání, kolikrát jsme vysvětlovali policii, radili se s psychology a  v poradnách, to by se velmi ztěžka počítalo. Jen trestní oznámení byla (nejméně) čtyři. S Janovou dospělostí přišel den, kdy zcela vypadl ze systému. Zastání nikde nemá, domluvy nefungují a nejspíš už sotvakdy budou. Jan je prostě "zcela náš". Koření a kotví.  Všechny znovu se vynořující, často absurdní, soudy absolvujeme s ním. Sotva jeden skončí, další se objeví a vždycky nás dokážou zaskočit. I Králi Janovi a mně to často dává neskutečně zabrat. Velký Jan je neuvěřitelný kliďas schopný unést vagón zátěže, aniž by pohnul brvou, ale tohle už je občas na hranici. Já jsem se roky snažila držet stranou, ale pak jedno ze soudních tornád pohltilo i mne. Občas máme pocit, že nám to láme kosti a podráží nohy. Že nás systém doslova trestá za to, že oba pracujeme a snažíme se to dělat dobře a k tomu i něco navíc. A že nás, a to zejména, trestá za to, že Král Jan je pouhopouhý muž a otec.

Ale zpátky k Princi Janovi. V září jsme koupili obrovský batoh a on s ním odjel na kolej. Každý pátek se vrací s báglem plným špinavého prádla a prázdnými krabičkami od jídla. Každý víkend se zamilovaně dívá do domácí (plné) ledničky a vymete košíček se sladkostmi. Každou neděli sbalí čisté ponožky, krabičky naplní jídlem (jo, vařím jako pro rotu vojáků) a zase vyrazí. Fandíme mu, jsme na příjmu připraveni pomáhat, podporovat. My i jeho "velké ségry". 

V posledních týdnech se tiše, potutelně bavím. To, když přizná objev některé ze svých "Amerik". Třeba to, že vajíčka se v kolejní lednici neobjevují sama. Že je nanejvýš zajímavá situace, když dojde toaletní papír přímo...ehm...když ho jeden potřebuje. Že sůl není automatickým příslušenstvím každého prostoru, kde se jí. Že nádobí se ze špinavého nestává čistým přes noc samo. Jo, bavím se. A on to ví. Každým tím objevem dorůstá. A každý ten objev a nalezení řešení znamená (konečně) velký, opravdový úspěch. Jan se učí žít.

Prožili jsme moc hezké Vánoce se snad už dospělým princem, který pomalu přestává čekat, až ho posuneme od jedné věci k druhé, ale začíná jimi hýbat sám. Opatrně to sleduji a tiše mne to těší. 

Na přelomu pětiletek je Princ Jan ve víru svého prvního zkouškového období (jo, já jsem ti říkala, že každá zkouška je vlastně jako maturita) a neví, kde mu hlava stojí. Kolej přechází z období večírků (ne, to sice všichni flámují a kolej duní, ale Jan se neúčastní a tiše to sleduje z kouta se skripty v ruce - taky jste od dětiček slýchali tuhle pohádku?) do období snahy narvat si v co nejkratším čase do hlav co nejvíc znalostí. Nebo aspoň množství přijatelné pro zkoušející. 

Zůstáváme v týlu, stálé zázemí a fan klub. A taky zjišťujeme, že doba toho, kdy můžeme trávit čas tím, co děláme rádi, snad konečně přišla. Jen už to totiž prostě musí zvládnout sám. 

Druhá pětiletka začíná zítra. Copak nám všem asi přinese?

----

(Pro orientované - ano, součástí celého příběhu je i princezna, teď zcela vědomě vynechaná. Vlastně je té šlechty tak nějak celkově víc. Ale to bychom asi informačně utonuli. A princezna? Ta má svůj samostatný příběh, který dnes s princem, a vlastně ani s králem, vůbec nepočítá.)