Tož co mi přišlo pod ruku

Aneb o dávných i dnešních koláčích, přebírání žezla či vařečky a o historii, která se opakuje pořád dokola. (Literární útvar: Lehce sentimentální čtení ke kávě.)

"Tož co mi přišlo pod ruku."

Tuhle větu znám od bábinky. Byla geniální pekařka a vítávala nás z cest vždycky nějakou buchtou. Byla to doba telefonních budek a zrnění v televizi, kdy se za sebou lidé museli vypravit, když se chtěli vidět. Kdybych dneska měla najít charakteristiku dětství, vybavila bych si rodinné setkání na dvoře a vůni babiččina štrůdlu.

Nepekla jsem. A myslela jsem si, že nikdy ani nebudu. Proč taky. Bábinka byla jednak nedostižná a jednak se to od ní nedalo naučit. Byla "odokářka" a v zamyšlení sypala do mísy suroviny z různých pytlíků v pro mne zcela nepochopitelném chaosu. Od oka. Výsledek byl vždycky parádní.

Občas jsme se rozplývali nad nějakou její novinkou a logicky došlo na žádosti o recept. Babi nevěděla. Ona tam prostě dala to, co měla doma a "co jí přišlo pod ruku."

Překulilo se mnoho let, babi i s mámou posedávají u nebeského kafíčka a nejspíš i tam je bábinka velitelkou pekařské andělské čety.

Překulilo se mnoho let...

...a přišel tento víkend. Hlídali jsme vnučku a tak se domem rozléhalo její mudrování nad nímž střídavě kroutíme hlavou a tutláme smích. Baští koláčky, pije kakao a šunku z chleba dává tajně kočkám. Smlouvá, když má jít spát, pak nechce do vany a za chvilku pro změnu nechce ven, protože si s dědou hrají s "filajovýma keímkama" /fialovými kelímky/ na "pád" /vodopád/. Běhá nahatá po ložnici, že se nebude oblíkat, protože je beruška a lítá. Od samého rána chce ven. Ven na zmrzlinu, na procházku, na zahradu, jezdit na odrážedle. Ven, ven, ven. Pak v malých dětských kolečkách vozí náš výstavní kompost, protože "hajůdko papej" /jahůdko/, zalévá cokoliv, co zasadím i to co nezasadím. Lítá na odrážedle jako čert. Když projíždí zatáčky, trnu. Do toho zpívá, recituje, nebo bez ustání mluví. Pořád má co vysvětlovat a ukazuje nám svět, do kterého po kouskách vstupuje fantazie. 

Přišlo dnešní odpoledne a s ním zpráva, že se jí rodiče vracejí dřív a vnučička už u nás tedy nebude spát. Je mi jasné, že to chce koláč. Něco rychlého. Rozhlédnu se po policích, vítězí jednoduchý recept s meruňkovým kompotem. Když se peče, podívám se do ledničky, smíchám, co se k sobě hodí, naliju na buchtu a protože mi zbývá pár minut, počárám to celé čokoládou, co mi zbyla ve zdobícím sáčku. Hotovo. Malá pomáhá, míchá, sype. A hlavně pečlivě ochutnává. "Májo sadký je to babiško, fakt májo /málo sladké/. Tak pečlivou výstupní kontrolu jsem ještě neměla. 

Zvoní zvonek, přichází máma s miminkem v náručí. Balíme tašky, skládáme hračky, vaříme kafe, krájíme koláč.

Dcera se na mne zaujatě podívá: "Mami, to je dobré, co jsi tam dala?"

"Ale, tož co mi přišlo pod ruku."