Předzahrádky - ženy ze sousedství

v životě to tak je. Jaký si to uděláme, takový to máme. A s každým přibývajícím dnem (pokud nám slouží zdraví) je to hmatatelnější. 

Pod oknem zavrčela sekačka a já se usmála. Dovařím a vyrazí na zahrádku taky. To už mezitím bude posekáno...posekáno...sakra! Pouštím věci z rukou, spěchám na zahradu uchránit před sekačkou pár kopřiv do velikonoční nádivky. S košíkem v ruce se nadechuji voňavého vzduchu. Tulipány už kvetou a nad zelenou trávou  se jásavě vznášejí žluté a červené kalichy. Krása. Nechce se mi vracet do kuchyně, a....

...tak si před návratem ještě vymyslím "supernutnou" kontrolu macešek v předzahrádce. Přidávám jim trochu vody, chválím, že jim to sluší, když se z chodníku ozve: "Nějak divně vám to kvete, sósedko". Ohlížím se. Paní Panáčková opírá tašku o plot, mne si prsty a ukazuje na zlatý déšť, na který jsme s vnučkou navěšeli malovaná vajíčka. Usmívá se. Pro změnu ukážu na její tašku: "Přijedou vám mladí?" Paní Panáčková se rozpovídá. Jo, přijedou. Ale jen dcera s dětmi, syn má zrovna jakési trable s manželkou. Nebo ona s ním. Paní Panáčková se trochu zamračí a tiše dodá, že by tomu svému klukovi občas vybrblala i ona sama. Kvůli nějakým jeho blbým nápadům zas ona neuvidí vnoučata. No, nevadí. Ono to zas bude dobré, protože v životě to tak je. Nahoru - dolů. A zase nahoru - dolů. "Však víš sama, Janynko", zakončí povídání a omotává si ucha tašky okolo zápěstí. 

Vycházím z branky, beru jí ucho (celou tašku mi nechce dát), ujdu s ní těch pár metrů k jejímu domu. Zná mne ještě jako malou holku z doby, kdy jsem na stejnou ulici jezdila k babičce. Já zas lehce evidují celou její zdravotnickou kariéru a vůli opečovávat všechny. I teď ještě pracuje jako osobní asistentka. Těsně předtím, než odemkne dveře, zazvoní jí telefon. Pečlivě vybaluje mobil z kabelky a pak z pytlíčku. Volající je trpělivý. Zvoní a zvoní. "Ahoooj...Jo? Pepi? Fakt? No to je skvělé, hned vám nachystám lůžka. Těším se. A jeďte opatrně."

Usměje se ještě, pak si chvilku prohlíží telefon, než ho zase pořádně schová. Pak zvedne mi hlavu a řekne, že syn přece jen přijede a že je ráda. Masa na řízky snad má dost. Stihnu jí ještě říci, že Honzové ještě pojedou nakupovat, tak kdyby něco potřebovala... a už je pryč. Zaslechnu, jak hned za dveřmi volá na manžela. Vír příprav se nejspíš roztáčí. Zas je se na co těšit. Zase bude koho opatrovat, na koho být pyšná, s kým si povídat. V obchodě mi pak v mobilu ukáže fotky a pochlubí se, jak ta vnoučata rostou a jak se jim daří. Už teď se na ten její věčný úsměv těším.

Vracím se, zastavím v předzahrádce, ještě obrátím obličej ke slunci, myšlenky už se přesouvají k rozpečenému dortu. Ještě (naprosto zbytečně) srovnám stužku na větvičce. Před brankou se zastaví paní Jestřábová. Jen nahlédne, sjede pohledem víc mne (no jo, vypadám jako strašidlo) než kytky, nejdřív na mé pokývnutí hlavou nezareaguje, pak se otočí a zeširoka usměje. Mé: "Dobrý den", už ale zasáhne jen její záda. Najdu košík s kopřivami a vracím se už doopravdy do kuchyně. Míchám, šlehám, peču, lepím, roztápím čokoládu a pak ji chladím na "akorát".¨¨

Do myšlenek mi občas vklouzne paní Jestřábová. Bývala prý krasavice. A pořád by jí ráda byla. Naštvaná na celý svět trousí moudra všude kolem sebe tak dlouho, až každou společnost rozpustí jako koncentrovaná kyselina. Vzpomenu si na slova svojí maminky: "Jestřábka? S tou akorát z dálky dobrý den". Nešťastná ženská, která mi připomíná děti, co malují po zdi a všelijak zlobí, aby si jich někdo všímal. Vždycky byla "někdo víc". Redaktorka místního plátku. Organizátorka prvních módních přehlídek okresního formátu. Ženská, které nebyl žádný chlap dost dobrý a tak po kolapsu manželství vybírala, vybírala, vybírala...až se všichni rozutekli a jí zůstalo jen bytostné přesvědčení, že chlapi nejsou k ničemu, chátrající dům a jediná dcera, která za ní moc nejezdí. A tak chodí se svým malým, pečlivě načesaným pejskem, vždy s čerstvými blonďatými vlnami ve vlasech, trošku moc nalíčená,  snaživě ustrojená s poněkud úzkostným dotekem snahy o mladistvost. Stýká se jen s těmi, kdo ji obdivují a tak si tvoří vlastní svět. V ulicích, sousedství, parcích a náměstích každodenně cosi hledá. Možná stále muže. Možná krásu. A dost možná smysl života. 

Je neděle. A Velikonoce pozorují shora rozcuchanou paní Panáčkovou v zástěře. Vidí plný dvorek lidí, dospělé posedávající na židlích, velké i menší děti. Řízky na stolech a mísu bramborového salátu. A vidí i paní Jestřábovou, která si se zvětšovacím zrcátkem v ruce pečlivě konturovací linkou obkresluje rty. 

Ženy ze sousedství.