Já, moje druhé já a svět 2

Psala jsem o něm vloni. V říjnu. O svém druhém já, které má svůj veřejný příběh a žije si vlastním životem, aniž bych ho mohla jakkoliv ovlivnit. 

Je to pár dní, co jsme stáli v soudní síni a poslouchali rozsudek, který by měl odkázat člověka, který nám roky dělá ze života peklo, do patřičných mezí. (0dkaz na úvodní článek je zde a na konci textu.)

Stáli jsme tam a mně hlavou táhly důležité okamžiky těch šílených událostí. 

Vinen. (Rozsudek je nepravomocný.) Výše trestu není podstatná. To slovo vinen přineslo krátkou chvilku úlevy. 

Jen krátkou.

Doma jsme si pak nalili cosi do skleniček. Připili jsme si "na hranice". Tedy na to, že právě dnes byla, doufáme, nastavena ochrana našeho světa, bezpečí a dobré pověsti. Trochu staromilsky si na ní oba zakládáme a jsme ochotni nést následky pouze za ty nectnosti, které opravdu máme a za chyby, které opravdu uděláme. Čekali jsme, až nám ze srdce spadnou ty kameny.  

Jenže....

...naše alternativní já už si svým životem žijí. Na malém městě už se "ví" že jsme bezcharakterní vzorové všech osobních, rodinných i pracovních nectností. Že máme špatné vztahy s celým světem. A celý ten odraz všech těch zveřejněných zpráv na nás ulpěl a drží jako fleky od sazí na světlém tričku. "Anaj" - můj Mr. Hyde, mé negativní, uměle vytvořené já, možná maličko vybledlo, ale nezmizelo. Paměť malého města ho při životě zachová.

To, co by ve světě našich pradědečků nejspíš řešilo pár facek v hospodě, znamenalo v dnešním světě (doposud) rok a půl dlouhý proces započatý na policii a končící u soudu. Proces s dokazováním vysvětlováním, doplňováním, obviňováním, svědčením, odročováním, posuzováním... proces s policisty, soudci, advokáty, státními zástupci, soudními znalci. 

Když vás někdo zatlačí do kouta a vy se následně rozhodnete bránit, nemáte jinou legální cestu, než se obrátit na stát. Hned prvním krokem se tak ocitnete ve složité mašinerii povinností a práv. Zjistíte mnohé. Třeba to, že řada věcí je tak nějak na hlavu postavených. Že je sice znáte a základním principům našeho právního systému v podstatě fandíte, jenže pak začnete žít příběh "poškozených" a všechno to vypadá trochu jinak.

Během rok a půl dlouhé doby mohl náš Stalker (říkejme mu tak i dnes) ve svých útocích vesele pokračovat. Nic mu v tom nebránilo a taky tak ještě nějakou dobu bez skrupulí činil. V posledních týdnech už jsem se ho skutečně bála. Navíc by nejspíš by pokračoval až do dnešních dnů, kdyby ho na čas neodchýlila z našeho dosahu výhybka na koleji jeho života. Nezastírám, že se mi ulevilo

Svědčili jsme u soudu a byli povinni mluvit pravdu. Kdybychom lhali, dost možná bychom si vysloužili obvinění z trestného činu křivé výpovědi. Dávali jsme pečlivě dohromady data, podklady, informace a úzkostně se snažili, abychom neudělali chybu. To Stalker byl na tom jinak. Mohl si říkat, co chtěl. Vymýšlet si, obracet věci, říkat je pokaždé jinak. To totiž obžalovaní, na rozdíl od svědků, mohou. Měl tak vlastně vyšší ochranu než my. Paradoxně. Vyslechli a přečetli jsme si v průběhu času mnohé. Mimo jiné i to, že jsme celý ten košatý strom našich alternativních životů tvořili a zveřejňovali sami, a to včetně zatažení našich příbuzných a přátel.

(Tedy, abych to zjednodušila, sama jsem vytvořila svou Anaj, osobu veskrze zlou a podlou a sama ji vyslala žít do sociálních sítí. To já (tím, že pomlouvám sebe i svou rodinu) poškozuji Stalkera. Vždycky jsme chtěli dosáhnout kvalit Chucka Norrise. Jenže tenhle způsob by si nejspíš nevybral ani ten největší šílenec.)

Nejsme šílenci. Jsme normální lidé, kteří chtějí obyčejně žít. Jsem Jana, která za sebou nechce tahat stín své Anaj.

Stáli jsme v soudní síni a mně hlavou táhly důležité okamžiky a zlomy těch šílených událostí. Jak velký kus života nám nenávratně sebraly.

"Vinen" je zlomem. Milníkem. Chceme věřit, že nastavení hranic může, byť klopotně a těžkopádně, fungovat. A že získáme postupně  možnost v klidu žít. 

S jistotou a klidem to ale říci nedokážu a už teď je téměř jisté, že náš příběh nekončí. Že se jen zvolna uzavírá kapitola. Možná. 

Jednou to fakt sepíšu. Až to skončí. Jestli to vůbec někdy skončí. 

------------------

Blog z 20. 10. 2019 - Já, moje druhé já a svět