Část je obsažena v celku

Poslanec Bárta se dovolává beztrestnosti, neboť údajný trestný čin měl spáchat na půdě Poslanecké sněmovny a svoji beztrestnost opírá o ustanovení druhého odstavce článku 27 Ústavy, který stanoví, že "Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat". Zcela pominu, že podle článku 31 Ústavy "Komory zřizují jako své orgány výbory a komise" a poslanecký klub tedy není orgánem Sněmovny (zde by totiž článek i stížnost poslance Bárty musela skončit, což se u soudu také doufám stane). 

Při komentářích od politických aktérů i diskutérů, včetně novinářů, mě zaujala jedna věc. Všichni mluví v této souvislosti o imunitě. Zde je nutné udělat malou odbočku. Odstavce 1 a 2 článku 27 Ústavy neupravují imunitu, nýbrž indemnitu. Imunita je podmíněnou procesní exempcí z trestního řízení, tedy že podezřelý ze spáchání trestného činu (TČ) bude z tohoto řízení vyňat a my se tedy nikdy nedozvíme, jestli se TČ stal či nikoliv (protože o spáchání TČ rozhoduje až soud a k tomu se díky imunitě podezřelý vůbec nedostane). Oproti tomu indemnita má mnohem silnější postavení. Jedná se o hmotněprávní exempci, tedy trestný čin vůbec nemůže nastat. Toto privilegium je tak široké, že se ho dokonce ani poslanec nemůže dobrovolně vzdát, platí automaticky a nepodmíněně (ani nikdo nikoho nevydává). Toto privilegium (mnohokrát větší než imunita) mají poslanci historicky proto, aby po získání mandátu od voličů nemohli být omezeni v projevu svého politického přesvědčení a výkonu mandátu podle nejlepšího vědomí a svědomí. Tedy aby na "půdě Parlamentu" mohlo beztrestně zaznít vše. V opačném případě by exekutivní moc mohla utlačovat poslance za jejich projevy politického přesvědčení, nebo vládní většina (logicky napojená na exekutivu) mohla utlačovat opozici (například rozšiřováním skutkových podstat TČ v trestním zákoníku). Dalším prvkem je nutnost omezit ve společnosti některé projevy (v zákonné míře - např. propagace zločineckých organizací nebo hanobení jiného národa a další). Aby omezení svobody projevu však nebylo překážkou demokratického zřízení, má určitá kvalifikovaná skupina v určité situaci i tuto možnost. A to je právě článek 27 odstavec 1 a 2, skupinou jsou pak poslanci a kvalifikací je zvolení ve svobodných volbách, tedy získání mandátu od občanů k výkonu mandátu.

Toť malá odbočka, nejedná se tedy o imunitu, nýbrž indemnitu, ve které se samozřejmě imunita rozplývá (může být, ale je obsolentní). Od tohoto zdánlivě slovíčkaření se ale dostáváme k závažnějšímu rozdílu. Co lze rozumět pod pojmem "Poslanecká sněmovna". Samotného mě překvapilo, kolik diskutérů a dokonce i poslanců ústavněprávního výboru pod tímto pojmem rozumí doslova budovu Poslanecké sněmovny ve Sněmovní ulici (a v přilehlých prostorách). Po přijetí této presumpce bychom za Výbor PSP tedy považovali asi zasedací místnosti a kanceláře výborů. Taková to degradace ústavního institutu na jeho pouhou geografickou polohu a stavební rozlohu mě uvádí v rozpačitost, při které nevěřícně realizuji české přísloví - koukat jak husa do láhve. Toto zploštění mně nápadně připomíná argumentační rovinu Radka Johna, který nepřipuštění poslance na jednání výboru ( a tedy hrozící ústavní nerovnost mandátu poslanců) odůvodňoval kapacitou místnosti, ve které výbor jedná. Poslaneckou sněmovnou a jejími orgány se nemůžou vykládat jako určitý prostor (budova), nýbrž jako institut. V opačném případě by jednání mimo prostory budov ve Sněmovní ulici nebo výjezdní zasedání výborů nemohlo požívat ústavních práv, čímž by vznikl nejen rozdíl bez zřetelných (dokonce jakýchkoliv) rozdílů, nýbrž by i tím organizační výbor, případně předsednictvo výborů autoritativně mohlo potlačovat tuto ústavní záruku (zkrátka by svolalo zasedání mimo prostory budov PSP). Ústava totiž není sborníkem slov a ustanovení, která náhodně vznikla a kde všímavec může nalézt muchomůrku. Ústava jako společenská smlouva, právní předpis nejvyšší právní síly, má svoji integritu a jejím přijetím je sledován určitý smysl. Při výkladu se tudíž musí v prvé řadě šetřit smysl a účel ustanovení. Cílem určitě nebylo vytvořit Alcatraz, ve kterém vyvolení požívají indemnity. Budova Poslanecké sněmovny není ambasáda ani není výlučným územím a připuštění této argumentační roviny by vyvolalo mnoho otázek, např. je-li při výjezdních jednání výborů "výborem" i chodba či toaleta v pronajatém pensionu? V tomto případě by toto výsadní demokratické právo paradoxně nemohlo být na výjezdním zasedání výboru uplatněno, čímž by byl smysl tohoto ustanovení zcela zmařen.

Na oba pojmy se proto musí nahlížet jako na instituty a při jejich definici primárně hledat smysl. Cílem jsou výše uvedené historické zkušenosti i záruky demokratického právního státu. Proto se Ústava rozhodla tyto instituty chránit nevídaným privilegiem. Poslaneckou sněmovnou a jejími orgány se tedy musí rozumět plénum, respektive jednání výborů a projevy pak výkon mandátu poslance na tomto plénu, respektive jednání.

Při posuzování právních předpisů bychom si měli představit tu nejabsurdnější situaci, která by se na daný právní předpis mohl vztahovat a v prizmatu této absurdity sledovat smysl a účel daného ustanovení. A to hned z několika důvodů. Za prvé - v extrémních případech jsou někdy relativně nevýznamné, nebo nerozpoznatelné znaky maximalizovány, a tak lze objevit jejich pravou podstatu či existenci až v extrémním stavu (obdobně jako krátery na Měsíci vidíme až prostřednictvím jejich stínů na bodu zlomu slunečního svitu). Za druhé - svět je mnohem pestřejší než lidská představivost a dokáže tak připravit situace, které ve své absurditě překonají i ty zdánlivě nejbláznivější představy. Konečně za třetí - i sebeabsurdnější situace si zaslouží rovnocennou právní ochranu.

Přijal-li by Nejvyšší soud, že se na poslance vztahuje indemnita kdykoliv a kdekoliv v prostorách Poslanecké sněmovny, pak si s opoceným čelem ad absurdum představuji situaci, kdy poslanec vytáhne zbraň a začne střílet nejen po svých kolezích, nýbrž i po pracovnících PSP a třeba i po veřejnosti na galerii. Platila-li by indemnita v prostorách, pak by za tento čin nejen že nemohl být potrestán, ale trestný čin by vůbec nebyl spáchán. I zmáčknutí spouště u zbraně je totiž projevem vůle (samozřejmě jen při volním jednání, nikoliv např. při omylu). Vrátíme-li se ke striktně lingvistickému výkladu odstavce 2 článku 27 Ústavy ("Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat (...)"), dojdeme k závěru, že tato zdánlivě absurdní situace je v souladu s ústavním pořádkem ČR. Připustit vůbec polemiku k tomuto výkladu a trvat na čistě lingvistickém výkladu je nebezpečné a v rozporu s vnitřní integritou ústavního pořádku. Někteří se přesto do těchto nebezpečných vod pouští a klín vytloukají klínem. Mj. tvrdí, že projevem se rozumí pouze verbální projev. Tato argumentace však naráží hned na dva problémy. Za prvé s touto berličkou opouští jejich argumentační jádro, tedy striktně lingvistický výklad, neboť ze slova "projev" stricta verba neplyne, že se jedná pouze o verbální projev a sami tak již pojem extendují, za druhé to zcela bortí původní koncepci záměru této indemnity, nejlépe znovu vidět na následujícím případu. Přijmeme-li, že se projevem rozumí pouze verbální projev, pak projevem není např. písemné podání návrhu, nebo obsah takového návrhu. Poslanci často podávají pozměňující návrhy ve 2. čtení v písemné podobě a podle výše uvedeného výkladu by se na tyto projevy nevztahovala indemnita. Zde již zcela chybí logika, proč by obdobný úkon, byť vyjádřen jinou formou, měl považovat nižší, respektive dokonce žádné právní ochrany, než obsahově totožný úkon s výhradní právní ochranou nejvyšší možné právní síly? Znovu apeluji ad absurdum, ale již nebudu rozepisovat situaci případně němých, či hluchoněmých poslanců, kteří by o tuto demokratickou pojistku byli zcela ochuzeni, což by mj. vedlo k nerovnosti mandátu atd. atd.

Někdy se až zarazíme při čtení latinských citátů, které svou zdánlivou primitivností dokážou vystihnout podstatu zdánlivě komplikovaného problému. Ne nadarmo tyto citáty přežily tisíciletí. Obdobně je tomu u právní latinské moudrosti - In toto pars continentur - Část je obsažena v celku. Ústava ČR je společenskou smlouvou nás, občanů ČR, kteří z nějakého důvodu spolu chtějí žít v jednom státě. Tato vzájemná důvěra vtělená do Ústavy má přece hlubší význam a smysl, než pouhý náhodný sled písmen a slov.