Solární lobby se opět činila

Tentokrát nikoliv v soudních síních, nýbrž především ve zpravodajských redakcích. Mediální akcentace vybraných dílčích částí z odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu zcela pokřivuje ucelené vyznění tohoto usnesení a v mediální zkratce tak již opakovaně vytváří umělý a cílený nátlak na veřejné mínění.

Zatímco v médiích nalezneme výhradně jednotlivé věty pro solární lobby sympatické, zásadní věty pro svobodnou společnost a tržní ekonomiku mediální redakce opomíjejí. Za tyto všechny věty by stačila věta jediná, která se v odůvodnění vyskytuje hned několikrát: Solární odvod je stále menší než státní podpora solárním elektrárnám a faktický následek solárního odvodu je tak pouze snížení státní podpory, při zachování garantované prosté doby návratnosti investice do 15 let.

Solární odvod stanovený zákonem o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění tehdejších předpisů[1], je ve smyslu daňového řádu daní, jejímž poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření a plátcem odvodu pak provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy.

Dosavadní judikatura, stejně jako rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v předmětném usnesení vychází v odůvodnění z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který neshledal zavedení solárního odvodu[2] v obecné rovině protiústavním.

Významnou skutečností pro nález Ústavního soudu byla skutečnost, která je v mediální rovině zcela opomíjena, a sice že zavedení solárního odvodu má fakticky za následek snížení míry státní podpory![3]

V nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn Pl. ÚS 53/10 se Ústavní soud vyjadřuje ke snížení míry státní podpory a legitimnímu očekávání, když konstatuje, že zvláštním případem je příspěvek, jehož poskytování je pouze beneficiem ze strany zákonodárce, aniž by s ním současně bylo spojeno naplňování určitého základního práva nebo svobody. Dotčené subjekty přitom nemohly spoléhat na to, že postupem času zákonodárce tuto výši nepřehodnotí. Nelze přitom opomenout ani související odpovědnost vlády a Parlamentu za stav veřejných financí, s čímž souvisí i oprávnění zákonodárce přizpůsobit výdaje státního rozpočtu jeho reálným možnostem a aktuálním potřebám formou změn právní úpravy mandatorních výdajů. Nejvyšší správní soud tento nález a výše uvedenou citaci výslovně zmiňuje v odůvodnění předmětného usnesení[4] a sám dále uvádí, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je v rukou zákonodárce a že princip právní jistoty nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, která podle Nejvyššího správního osudu podléhá mimo jiné sociálně-ekonomickýcm změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu.

Usnesení Nejvyššího správního soudu je tak pouze výkladovým manuálem, nápovědou pro ministra financí, inspirací jak naplnit nález Ústavního soudu. Mediální zkratka už nám chtěla vnutit, že o daních budou rozhodovat soudy.

[1] Zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie byl s účinností k 1. 1. 2013 zrušen a nahrazen zákonem č. 165/2012Sb., o podporovaných zdrojích energie.

[2] §7a až 7i a část §8 zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie

[3] podle orientačních výpočtů předložených v řízení před Ústavním soudem zůstává i po jeho zavedení zachována podpora využití obnovitelných zdrojů energie, a to v míře, která zajistí výrobci elektřiny zákonem zakotvenou garanci výše výnosů za jednotku elektřiny při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let, a současně je garantována prostá doba návratnosti investice 15 let od uvedení zařízení do provozu.

 [4] bod 28