Berlín za tři dny

Na konci předloňského prosince těsně před vánočními prázdninami jsem se vracel tramvají z Petřin na Žižkov. Bylo pěkně. Proti mně seděla asi pětatřicetiletá paní s čtyřletým klukem.

Klučina mi drkl do kolena, a tak jsme se s paní dali do řeči.  O studentských brigádách, o mateřství, o mládí. „Do třiceti, dokud člověk může, tak cestuje. Pak přijde rodina a už cestovat nejde,“ ukázala paní na kluka a usmála se. Byl to příjemný rozhovor. Rád si ho čas od času připomenu. Představuje jeden z impulsů, proč jsem si cestování zamiloval.

Že pojedu do Berlína, jsem se rozhodl poté, co jsem zjistil, že tam nyní pracuje známá z fakulty Irena a že je možné v jejím bytě přespat. Jak jinak využít poslední víkend před začátkem letního semestru než cestováním? Když konečně souhlasil i spolužák Zdeněk, že z Freiburgu, kde byl na studijním pobytu, dorazí přes celé Německo do hlavního města (to bylo malé vítězství!), bylo vyhráno. Jede se. Do třetice všeho dobrého mi Melanie potvrdila, že na nás bude mít čas. Rodilá Berlíňanka. Studentka holandštiny, kterou jsem potkal na jazykovém kurzu v Belgii. Do karet nám (vlastně mně) kromě toho hrály i levné jízdenky Regiojetu.

Přípravy a starobylá knihovna

„Kam byste vlastně rádi?“

Takovým a podobným opakovaným dotazováním na facebookovém chatu Mel nastartovala týden intenzivních příprav, které započaly zuřivých googlením a mailováním známým. Mel byla v podobné situaci, jako kdyby ji někdo žádal, aby vybrala kino, aniž by jí dotyčný sdělil své filmové preference.  Přislíbil jsem, že se ponořím do průvodce po Berlíně. (Holandština má na takové ponoření půvabný výraz neuzen, číst s nosem u stránky. Holanďané jsou jinak svérázně nápadití i v překladu Harry Pottera, kde Malfoye doprovázejí místo Crabbeho a Goyla Corzel a Kwast.)

Ale kde bedekr sehnat, když pražské knihovny v tu dobu žádným volným nedisponovaly? Nějaké odlehlé místo to vždy jistí. V tomhle případě starobylá knihovna Přírodovědecké fakulty na Albertově. Nějakou dobu jsem tam zápasil s vitrínami na galerii, než jsem bedekr s vítězným pocitem vylovil zpoza posuvných skleněných dveří. Na fakultě jsou tak ctihodní, že se v bibliotéce rozhodli zachovat původní krásný, ale naprosto nepraktický nábytek. Skleněné tabule jsou posunuté na každé straně 10 cm od kraje, takže o tom, jestli z dané sekce knihovny vytáhnete knihu položenou blíže středu, rozhoduje délka vašeho předloktí.

Inu, jiný kraj, jiný mrav. Totéž platí o fakultách.

Čtvrtek – program sestaven. Den před odjezdem. Může se jet. Na cestě mě udivila „kráterovitost“ Krušných hor a počet cyklistů na německých sídlištích. Jako by nebyl únor. Během cesty jsem si zapsal:

„Nevyspalý otupěle sleduješ billboardy na dálnici. Mezi nimi na tebe vykoukne svetspanku.cz.“

Na vlakovém nádraží Berlin-Südkreuz mně, dezorientovanému studentovi, pokladní ochotně vysvětlila cestu mimo centrum na Irenin byt na zastávce Osdorferstraße, a dokonce mi i popis cesty vytiskla! A tak se berlínská návštěva začala nečekaně mile. Německou úslužností.

Rozmanitost a nenalezený hrob

Jaký byl Berlín? Co jsme tam dělali? Co nás nejvíc překvapilo? Osobně mě potěšily ceny v berlínských supermarketech. V porovnání s těmi holandskými jsou pro Čecha příznivější. Jinak se mi vryly do paměti klidná křižovatka s hezkou alejí u Osdorferstraße, večerní procházka kolem Sprévy u poněkud administrativně působícího Treptower Parku, němčina náhrobních nápisů tamní farnosti (stejně jako emigrantka Sabina z Nesnesitelné lehkosti bytí mám rád hřbitovy), turecký trafikant na zastávce Friedrichstraße, jehož němčině jsem rozuměl a který mi prodal dva pohledy, vjemy zimy na procházce podél open-air East Side Gallery (Berlínská zeď) a také…

Kromě Friedrichstraße, která tvoří v centru dopravní uzel, mi utkvěl ještě příjemně tepající život na Postdammer Platz s blokem Berlínské zdi na chodníku (ve 20. letech 20. století to bylo nejživější náměstí Evropy) a působivě široká dvojitá alej s širokou pěšinou uprostřed, která vede ulicí Sloßstraße od obrovského zámku Charlottenburg směrem na jih. Po návštěvě místní skvělé galerie vybavené Picassem, Matissem a Kleem jsme v okolí se Zdeňkem hledali hrob romantického básníka Heinricha von Kleista (1777-1811), který se tam, jak jsme se domnívali, zastřelil i se svou zhoubným nádorem trpící družkou Henriettou. (Pro básníky období romantismu mám slabost.) Posléze nás pán v trafice vyvedl z omylu:

„No víte, v Berlíně jsou minimálně tři Bismarckstraße. Nejste v té správné. Musíte na Wannsee.“

– „A jak se tam dostaneme?“

„To vám neporadím. Jezdím sem autem, ne MHD. Sorry.“

V neznámém městě se vám občas stane, že něco nenajdete. Jako my se Zdeňkem hrob romantického básníka.

To by bylo

To by byly dojmy z pouličního Berlína. A co dojmy z interiérů? Co vnitřní život Berlína, co jeho duše? Tak abyste věděli, Berlín shromažďuje obrovského sbírky světového umění. Od antiky a islámského umění v ostrovním Pergamonmuseu (slavná Ištařina brána z Babylónu), po expresionisty a evropskou avantgardu až po (když nebudeme pokračovat ve chronologickém výčtu) českou (!) Madonu v rozhlehlé Gemäldegalerie. Z těchto pokladů jsme prošli pouhý zlomek:

Stáli jsme u impozantní podlahové římské mozaice s námětem pověsti o pěvci Orfeovi z přelomu letopočtu, prohlíželi si Picassovu celoživotní múzu Doru Maar, žasli nad krystalizací barev u Cézanna, která se viditelně vine obrazy rozdílné datace počínaje ranými studiemi jablek, až vrcholí v pozdním mistrovském portrétu jeho zahradníka Portrait de Vallier z roku 1906, kde překvapuje u postimpresionisty nečekaná kombinace jemně odstíněného pozadí s výraznou kontrastní figurou. A v Pergamonmuseu jsem si říkal: Být tu tak na studijním pobytu a moci chodit do muzeí a galerií, pečlivě vybavenými audio průvodci, každé odpoledne. Být tu tak jako spisovatel, a ne jako uspěchaný student s omezeným budgetem a přísně vymezeným časem. To by bylo.

Paralely

Berlín dávno není socialisticky rozdělený Zdí ani není nacistický. Na zachovalé Berlínské zdi potkáte létající trabanty, Batmany a podpisy zamilovaných párů. Muselo být dost těžké z východního Berlína prchnout. Přelezete třímetrovou zeď a vleze vám do cesty Spréva. „Právě proto tolik lidí za NDR hloubilo tunely a utíkalo jimi,“ poučila nás Mel. Lidé tedy utíkali z východního Berlína jak nadzemní cestou, tak podzemím. Stejně tak můžete dnes cestovat berlínskou MHD buď nadzemkou, nebo podzemkou (S-bahn a U-bahn) – vždy vlakem stejného modelu. Nečekaná paralela mezi vnucující se představou útěku z totality a každodenním přejížděním po městě. Dva světy, dvě doby, princip stejný. Vzduch, země… Když pohyb, tak všemi živly.

Samozřejmě najdete paralely i mezi Berlínem a Prahou. Tak například Mel začala znovu meditovat, zmínila se v konverzaci. „Příliš přemýšlím,“ vysvětlila. „I think too much.“ Doplňte si „jako začínající překladatelka, původně studentka IT a člověk 21. století." Člověk velkoměsta. Vida, Berlíňané nejsou ve stresu o nic méně než Pražané…

Ideové spory a meetingpoint

Večer se Zdeňkem diskutujeme o počítačových hrách. Zdeněk je jejich náruživý hráč. Rozvášněný diskusí hájím vehementně názor, že na rekreaci je lepší čtení. V beletrii je víc prostoru pro fantazii a víc se podílíte na výstavbě samotného příběhu – tím, že si ho představujete. Jak přesně vypadají školní pozemky mezi Hagridovou hájenkou a dubovou branou Bradavic ve světě Harryho Pottera? Nevíme, ale máme tolik stavebních kamenů, tolik indicií, abychom si dané místo v duchu znázornili a zabydleli se v něm! přesvědčuji Zdeňka. S jejich propojením si můžeme různě pohrávat: Harry loučící se s Tonksovou poté, co ho Malfoy napadl ve vlaku (6. díl, soumrak, barva fialová), Harry dramaticky ze sebe stahující neviditelný plášť před profesorem Křiklanem, pedagogem se špatným svědomím kvůli černokněžníku Voldemortovi (pozdní odpoledne). Dva situačně i časově odlišné momenty odehrávající se na stejném místě. K jednomu si vzhledem k soumraku přiřaďte fialovou barvu, k druhému vzhledem k dramatičnosti barvu žlutou. Jak si je spojit dohromady, abychom si představili něco jednotného pod „školními pozemky“? A jak je možné, že v Cervantesově Donu Quijotovi nikdy neprší? Astrid Lindgrenová píše, že čtení osvobozuje…

– „Neznám konzumní čtení,“ oponuje Zdeněk. „Stres odbourávám hraním,“ odmlčí se. Po chvíli následuje dodatek: „Počítačová hra vlastně není hra.“

Jak mám rozumět tomuto záhadnému výroku, se od něj nedozvím. Po probuzení je tu zase reálný Berlín. A s ním i hezké nedělní počasí a čas odjezdu. I já uznávám, že Berlín má oproti imaginárním místům románů jednu výhodu: je to místo, které se dá fyzicky navštívit. Proč si ho představovat, když ho můžete vidět a zakusit.

Dobrá vzpomínka

Se Zdeňkem se znám přes tři roky. Ne vždy se shodneme. Občas spolu vedeme, jak vidíte, ideové spory. Však vás taky na filosofii, odkud se známe, naučí oponovat, (pře)pečlivě rozlišovat a zdůrazňovat i ten nejmenší kontrastní detail. Od nějaké doby mi ale přijdou důležitější věci, které spojují, které umožňují setkání. Věci jako Berlín. Shodli jsme se Zdeňkem na Berlínu. Na tom, že je to úžasné město. Berlín se v našich rukou stal esem, které přebilo karty ideových sporů.

Byť jsou esa silná, nakonec i eso Berlín se po čase zamíchalo do paklíku karet nových dnů. Těším se, až se bude znovu rozdávat. Vždyť život se skládá z bezpočtu vážných i nevážných her. A dobrá vzpomínka potěší. Auf Wiedersehen, Berlin.