Švejk: Tak nám zabili Národní knihovnu

(Otazník nad Národní knihovnou Čechů 21. století)   Dvacáté první století nám nejspíš bude asociovat Bibli21 a budoucnost. To první sedí: Flekův překlad Písma vyšel po roce 2000; to druhé ne. 

21. století není budoucnost, nýbrž přítomnost – jsme v jeho první pětině.

Nekorunovanou Národní knihovnou ČR je Městská knihovna v Praze s jejími pobočkami roztroušenými napříč Prahou v čele s Ústřední knihovnou na Mariánském náměstí, která sídlí vedle Magistrátu Hlavního města Prahy. Kdo by chtěl proniknout do všech vrstev pražského obyvatelstva, ať průřez společnosti nehledá na síti, ale v Ústřední.

Oficiální Národní knihovna sídlí v barokním Klementinu. Klementinum je pojem, jeho historický význam je neoddiskutovatelný. Ale, a tím se dostáváme k jádru pudla, jeho současný význam nestojí ani za zlámanou grešli. Zlověstně šedé průčelí masivní budovy ofukované výpary spálených pohonných hmot vzbuzuje představu, že zde sídlil Ústřední výbor KSČ (nesídlil).

Hlavní potíž vidím v tom, že současná NK není k užitku. Slouží jako knihovna okrajová, specializovaná, nikoli národní, reprezentativní. Jako nepražský student Filosofické fakulty UK jsem stál před volbou Národní – Městská. Knihovnice první mě přesvědčila, že lépe poslouží druhá. Sdělila mi, že Městská půjčuje knihy domů, kdežto Národní nikoli. Pro mě to bylo významné, protože 80% studijní literatury (i té cizojazyčné!) jsem načetl v pražské MHD na cestách za brigádou. (Kdo ze studentů byl natolik zaopatřený, aby si mohl dovolit studovat a nepracovat?) A pak, k čemu je knihovna, která knihy nepůjčuje? Přesněji jen k nahlédnutí, tj. prezenčně?

Důsledek? Český národ nemá národní knihovnu. 40 let se díval na televizi místo, aby se zajímal, co jak funguje. Dnes se realizuje na Facebooku nebo vydělává zahraničním (nebo i tuzemských?) zaměstnavatelům na drahé dovolené, čemuž se říká odliv kapitálu. Taková zaměstnání přirozeně pohltí veškerou iniciativní energii.

Je to o to ostudnější, že jsme národ, v kterém se vydavatelé předhánějí v tom, kdo z nich ročně přihraje volné ruce trhu větší haldu knižních novinek. Nakladatelství v poměru na rozlohu naší země chrlí na knihkupecké pulty takové množství titulů, že lesníci pomalu nestíhají kácet stromy. Činí tak zřejmě z velkopodnikatelského zvyku a na úkor korektnosti smluv a důstojnosti překladatelských honorářů.

No dobrá, řeknete mi, smiřte se s tím, že naše země je sovětský ex-satelit, postkomunistický stát s napůl promrhanými zdroji, kde nefunguje spousta věcí. Můžeme se však oprávněně otázat: Musí mezi nefunkční věci v českém státu patřit právě Národní knihovna? Obdobu pařížské Bibliotheque nationale, impozantní budovy ve tvaru otevřené knihy, v Praze prostě nenajdeme. Co mají Češi místo důstojné národní knihovny? – Agrofert? Kde jsou Češi, kteří se dvakrát po sobě skládali na stavbu Národního divadla? Kde je vdova, která v 19. století jistě dávala ze svého nedostatku, kdežto jiní jako bohatý mladík nechtěli dát ani ze svého nadbytku? Kde jinde se jako občan a spotřebitel porozhlédnout po vydavatelských hodech než v národní knihovně? Kde jinde přehlédnout celou tu nepřehlednou papírovou spoustu, které obsahuje slušný symbolický kapitál, což je způsob, jak spočítat cenu kultury, než v centrální knihovně celého národa?

Jako dospívajícího mne plně zasáhl boj o Kaplického Chobotnici.

„Tak už se nepostaví,“ sdělil mi na náměstí podorlického Žamberka knihkupec pan Peltán.

„Proč?“ zeptalo se mé gymnazistické já.

„Protože Jan Kaplický dnes zemřel,“ uzavřel rozesmutněle pan Peltán.

Bylo to 14. ledna 2009.

Proč u nás nikdy nic nevznikne? Proč nemáme Národní knihovnu 21. století? Máme překlad Bible pro 21. století, ale nemáme ho kde vystavit. Proč se Chobotnice nepostavila? Určitě za vše nemůže jen Václav Klaus z kola aus. Považte, prezident, hlava národa, a chtěl bránit výstavbě Národní knihovny vlastním tělem!

Jistě, Kaplického návrh byl odvážný, futuristický. Na konzervativní Čechy svou nonkonformní podobou estetický šok. To je bod, o němž se dá diskutovat. Tehdejší mediální smršť však naprosto pominula podstatu: potřebujeme novou budovu pro Národní knihovnu. Vzácné svazky Klementina hnijí v bednách.

Debata kolem Chobotnice se plně soustředila na povrch Kaplického návrhu a zcela ignorovala jeho funkci: reprezentovat národ, bohatství jeho řeči a písemnictví. Ovšem pokud je řeč o knihovně, mělo by být tím hlavním, co by nás mělo zajímat, vzhled objektu? Bude nějaká čtenářka či čtenář prodlévat na fasádě nebo se kochat pohledem zvenku ? 

Dalším mužem, který svou kritikou odsoudil vznik Národní knihovny k záhubě, byl tehdejší ředitel Národní galerie a Klausův spojenec Milan Knížák, o němž Kaplický hovořil jako o žárlivém umělci, postrádajícím talent. Poslední hřebíček do rakve zatloukl pokusu o vzkříšení Národní knihovny dobový primátor Prahy Pavel Bém, který Kaplického návrh napřed podpořil, aby se následně po Klausově agresivním vystoupení zbaběle stáhl.

Pokládejme si otázky: Proč bychom měli dát na pochybný estetický soud Klause z kole ause a Knížáka – kulturního mydláka? Knihovně nepomohl ani starosta Bém koňský třmen. Činí poslední čeští prezidenti rozdíl mezi Picassem a nabouraným autem, abychom si vypůjčili repliku z filmu Mr. Bean, největší filmová katastrofa? A i kdyby ne, i kdyby se v umění a architektuře nakrásně nevyznali, nemají závazek k českému národu? Vždyť i ten americký generál v Mr. Beanovi, který nerozlišoval mezi Picassem a nabouraným autem, sáhl do vlastní kapsy, aby z rukou „Frantíků“ vykoupil ikonický americký obraz Whistlerovy matky.

Politické a kulturní elity jsou dnes špatné (Andrej bude stavět knihovnu leda tak v Bratislavě nebo – soukromou – u bráchy v Tatrách), a tak náprava musí vzejít zdola – z lidu. Jako za dob Palackého, Němcové a Jungmanna.

Dokud náprava nevzejde, tak jsme možná knihomolové, ale mnohem více knížáci, kulturní slimáci a vidláci. Chce to kuráž, buďme křižáci. Vždyť máme knihy, ale nemáme Knihovnu.