Za historií církve aneb Trojrecenze (ne však o Trojici) – díl první

V dnešní době převládá neaktuální obraz církve. Ta v mentálním světě současníků dosud vystupuje jako církev středověká, nositelka španělské inkvizice, schizmat, násilných rekatolizací, honu na čarodějnice, upalovačka Husa. 

Církev mocná, mocenská a moc uplatňující, centrum silové politiky Západu po pádu Římské říše. Většinou se jedná o dobové, stereotypní, ba předsudečné představy o křesťanství, založené na bolševickém dějepise nebo špatně skrývané neznalosti. Neboť ze záměrně vyhroceného přiblížení církve se nám jaksi vytratila klíčová spása duší. Pryč jsou feudalismus, pryč je feudální církev. Z mylných předpokladů mylné závěry. Jednotlivá fakta nesmíme absolutizovat, zevšeobecňovat. Generalizace slouží jako častý nástroj uvedení v omylu. Jaká je tedy pravda? Jaká je skutečná historie křesťanské církve? Podívejme se, co skrývá paměť Evropy. Vydejme se přímo ke zdrojům. V následujícím porovnáme tři rozdílné pohledy na dějiny církve, z let 1965, 1983 a 2012. Učiníme tak kombinovanou formou referátu, komentáře a recenze.

(1) Dějiny církve Jamese B. Northa

Dějiny církve od Letnic k dnešku od Jamese B. Northa vyšly v roce 1983. Autor, americký církevní historik z evangelického prostředí, vychází z toho, že minulost sestává z jednotlivých dějinných fakt, které je nutné utřídit, zasadit do správného rámce a následně je správně vyložit. North ve 27 kapitolách předkládá faktograficky nabitý pohled na vývoj křesťanské církve od 1. století po 80. léta 20. stol. V úvodu upozorňuje, že kniha nebyla napsána z „římskokatolického hlediska“. Spis začíná apoštolskou církví a končí křesťanstvím v zemích třetího světa (Africe a Asii).

Přestože Dějiny církve byly napsané pro Northovy univerzitní studenty, dobře se čtou. Napřed se zastavme u „kouzla počátku“. V Northově interpretaci se křesťanské myšlení rozbíhá dvěma směry: k Ježíši a Písmu. Na počátku stála myšlenka církve jako společného celku. V autorově pojetí se během Ježíšovy veřejné služby kolem Mistra utvořila neorganizovaná skupina učedníků. Po Letnicích čili seslání Božího Ducha došlo brzy k rozšíření křesťanství mimo Jeruzalém. Jednota prvotních církevních sborů nebyla dána „shora“, nýbrž všichni křesťané se považovali za součást jednoho celku – církve jako Kristova těla. Pěkně je to vidět na solidaritě při hladomoru křesťanů v Palestině, kdy pro ně apoštol Pavel v Řecku a Makedonii uspořádal sbírku. Nelze to považovat za příklad mezinárodní pomoci?

V celé knize autora zajímají proměny forem církevní organizace v dějinách. V jeho pohled se Ježíš o organizaci jako takovou příliš nezajímal, ale novozákonní listy (epištoly) jsou již psané na pozadí církve. Ty právě dokládají existenci prvokřesťanských sborů, tvořících jedno mohutné tělo Kristovo (celek napříč hranicemi národy) a rozesetých po celé Evropě. Věřící v Krista byli poprvé nazváni křesťany v Antiochii.

V souvislosti s institucionálním zaměřením si North všímá, že na komunitní život ve sborech dohlíželi tzv. starší, také zvaní biskupové či pastýři, který bylo v každé komunitě více. Pozdější posun k jediné autoritě (biskupovi) ve sboru North pokládá za odklon od apoštolského vzoru (s. 15). Není mým úmyslem Dějiny církve převyprávět, na tomto místě proto vyzdvihnu jeden hezký detail.   

Osmá kapitola Skutků apoštolů vypravuje o cestě etiopského ministra financí z Jeruzaléma do Gázy. Ministr na voze četl starozákonní knihu Izaiáše. Vedený intuicí se s ním křesťan Filip setkal a na požádání mu vyložil, jakého Mesiáše Izaiáš ohlašuje, totiž Ježíše Krista. Následně se Etiopan dal pokřtít. Je to zajímavý historický detail. Různé překlady Bible mluví o etiopském dvořanovi či komořím, takže hrozí, že kvůli těmto historických pojmům čtenáři ministrovo přijetí křesťanství unikne. Později v Etiopii vskutku vznikla křesťanská církev.

Co charakterizuje ranou církev? Podle Northa majetkový komunismus, duchovní sdílení, přátelské vztahy, štědrost, dobrá vůle a obecně pohostinnosti provázená duchem bratrství. Křesťanská praxe se zprvu rozvíjela v soukromých domech nebo synagogách. Křesťanství vzniklo jako učení o osobní potřebě spasení.

Kdo bude číst Northovu knihu na jeden zátah, bude mít obtíž pojmout objem látky. Navzdory bohatému obsahu, jsou jeho Dějiny církve výborně vystavěné a odvyprávěné. Dozvídáme se, že oblíbená milenka císaře Commoda (181-192) byla křesťanka. K rozvoji struktury církve došlo ve 2. století, kdy vznikl tzv. monarchický episkopát. Tento vývoj North nahlíží kriticky, jako odklon od novozákonního vzoru. První svědectví o hierarchickém uspořádání církve vidíme u biskupa mučedníka Ignáce Antiochijského (35-108), biskupa syrské Antiochie. Cestou na popravu v Římě psal křesťanským sborům listy, z nich se jich sedm dochovalo. Ignácovi hodně záleželo na jednotě církve v dobách, kdy byla kvůli pronásledování ze strany římským úřadům v podzemí; poprvé použil termín katolická, tj. obecná církev.

Pro katolíka je nepřehlédnutelné, že North píše z evangelických pozic. Proč? Nu, římskokatolická církev, mluveno dnešními slovy doby konfesijní a denominační, má hierarchickou výstavbu, odvolává se na tzv. apoštolskou posloupnost, vinoucí se od apoštola Petra po papeže Františka, a primát římského biskupa (papeže). Ano, to jsou vnější prvky katolicismu, s nimiž se, jak vyplývá z jeho pohledu na historii, North neztotožňuje. Naštěstí však North píše také jako křesťan i jako seriózní historik: jeho kniha je hodnotná jak pro katolíka či evangelíka, tak pro agnostika či ateistu. 

Jak North podává klíčovou proměnu křesťanství za císaře Konstantina Velikého? „Odhaduje se, že tehdy na Východě [křesťané tvořili] 10-15% obyvatel, kdežto na Západě pouze 5-10%.“ (s. 35) Zajímavé je zjištění, že kolem r. 303 (ještě před konstantinovským obratem!) tvořili křesťané desetinu obyvatel Římské říše. North si klade otázku, zda lze Konstantina považovat za upřímného křesťana. Svým dětem zajistil křesťanskou výchovu, sám se ale nechal pokřtít až na smrtelné posteli. Křesťanství viděl jako nástroj, jak upevnit světovládnou Římskou říši, která už byla dávno za zenitem.

Existují dvě odlišná pojetí dějin: buď je hybatelem historie výjimečná osobnost, nebo masa. Ústřední otázka tedy zní: génius, nebo lid? Silná vůle, nebo evoluce? Čin, nebo přirozený vývoj? K zastáncům první koncepce můžeme přiřadit např. literárního historika M. C. Putnu, pojetí lidu jako hybatele dějin zastával např. historik Josep Fontana a obecně k němu tíhnou sociologové. Výrazným rysem Northovy knihy je, že se soustředí na popis výrazných osobností. Zajímá se o protagonisty, nikoli neosobní vývoj. Nevýhodou tohoto přístupu je, že se soustředí na nejviditelnější článek řetězce (papeže, Luthera…) a opomíjí ty na první pohled méně výrazné, ale působící (dobový kontext, role prostředím, situace v kurii, šedé eminence, duch doby). Jinými slovy North popisuje zejména činy jednotlivců.

Pověstnému tolerančnímu milánskému ediktu z roku 313, který křesťany zbavil strachu o život, je věnován jeden odstavec. Ten samý rok byl svolaný koncil do Říma, který potvrdil platnost svátosti nezávisle na osobní morálce vysluhovatele. Čteme o slavném vidění kříže před bitvou o Mulvijský most. Zajímavé je, že Konstatin římskému biskupovi daroval Lateránský palác, kde papežové sídlili až do dob avignonského zajetí (1300). Během Konstantinovy vlády lid 25. prosince začal slavit Vánoce a zdomácněl termín katolická církev. V té době se samozřejmě nejednalo o církev římskokatolickou, nýbrž univerzální. Pojem „římskokatolická církev“ má smysl až od doby reformace.

Po Konstantinovi se North věnuje prvním ekumenickým koncilům, vlivným herezím (ariánství, donatismu, monofyzitismu), rozvoji řeholního života, germanizaci Evropy v době stěhování národů, složitému vývoji v Itálii té doby, prvním papežům světového významu Lvovi I. Velikému (440-461), který jednal s Attilou, a Řehoři I. Velikému (590-604), který zachránil lid před poslední germánským kmenem vtrhnuvším do Itálie – Langobardy. Do popření vystupuje řada málo známých faktů. Věděli jste, že Západ se víc věnoval právu a Východ filosofii? Obě zaměření měly své negativní extrémy: na Západě tvrdili pelagiáni, že lze žít samospasitelsky bez hříchu, na Východě zase monofyzité snižovali Ježíšovo lidství.

V některých tezích se North projevuje jako skutečný historik, který pravdu nepodřizuje osobním názorům. Například ve vztahu k vzrůstajícímu významu biskupů hlavních měst provincií – tzv. metropolí. „Postupem času začal biskup v hlavním městě provincie [Římské říše] uplatňovat autoritu nad ostatními biskupy v provincii. Neměli bychom to vnímat jako boj o moc, ale jako přirozené svěřování moci do stále menšího počtu rukou,“ čili jako centralizaci. (s. 40) Nikoli náboženství jako ovládnutí mas, jak by tvrdili bolševičtí historici, ale přirozený rozvoj instituce na způsob státní správy. Neboť na jaké jiné bázi instituce fungují? Centralizace je jednou z podob možného vývoje. (Papež František zase vyhlásil decentralizaci.) Ve 4. století tvořilo autoritu křesťanské církve kolegium pěti biskupů: metropolitů městských center Alexandrie, Antiochie, Jeruzaléma, Konstantinopole – a jediného západního: Říma. Jinými slovy křesťané měli v 5. století pět duchovních vůdců. Pluralita, nikoli uniformita; demokracie, nikoli totalita.

Germánské kmeny (Gótové), které po pádu Římské říše plenily Itálii, přijaly politicky mocnou herezi – tzv. ariánství. Zjednodušeně řečeně šlo o falešné křesťanství. Pozoruhodné je vidět vzestup nové kulturní a kulturotvorné síly – křesťanství na pozadí prudkého úpadku Římské říše. Mnoho císařů zahynulo v boji s barbary nebo ve válečném zajetí. Není divu, že občanské záležitosti ve střední Itálii řídil v 6. století papež, a to první římský biskup, který si tento prestižní titul zaslouží: už zmíněný Řehoř I. Veliký.

Jednu celou kapitolu North věnuje nástupu islámu, který Ježíše pojímá jako důležitou postavu, ale neuznává jeho ukřižování. Dále čteme o pokřtění Franků, o problémech nedefinovaných právních vztahů mezi církví a světskou mocí; podrobně North popisuje známé excesy feudálních papežů dosazených italskou šlechtou; nezapomene však také zmínit církevní úsilí o reformu nesenou clunyjským hnutím.

Nato se výklad soustředí na křesťanství v Byzantské říši. Českého čtenáře upoutá strana 103 o cyrilometodějské misii na Velké Moravě. 12. kapitola pojednává o křížových výpravách, v době kdy tolerantní Araby vystřídali fanatičtí Turci. Křižácké výpravy zajistily posílení národního vědomí Evropy (s. 114) a oslabení Byzantské říše. V ‚Obnově mnišské aktivity‘ (13. kap.) se dozvídáme o cisterciácích, kartuziánech, Clunyjském hnutí, františkánem a dominikánech. Upoutá skutečnost, že z řad řeholníků pocházejí nejvýznamnější teologové středověku. O Františkovi z Assisi autor poloironicky poznamenává, že jde o „jednu z nejroztomilejších postav církevních dějin“. Jako by sv. František nebyl charismatickým obnovovatelem duchovního života v době duchovního zesvětštění!

Ve 14. kap. ‚Avignonské papežství‘ North nabízí vhled do složitého nábožensko-politického vývoje, který vyústil až k Mistru Husovi a Martinu Lutherovi. Dnes má papežství jasnou základu: Vatikán. V době Karla IV. však byl papež vládcem vratkého Papežského státu, na politické rovině fungoval jako malý velmožem střední Itálie s Římem jako centrem, neustále ohrožované mocnými králi, a zároveň duchovním vůdcem univerzální církve. Nejistá kombinace. Panovníci se nezdráhali vyvíjet na papežství nárok, aby sloužilo jejich partikulární zájmům, snažili se (i násilím) strhnout duchovní autoritu na svou stranu. Ze států se jednalo o Francii a Svatou říši římskou (císařství), která měla díky sňatku s Normany až do r. 1254 vliv v Jižní Itálii, což ohrožovalo existenci Papežského státu. Agresivní plány německého císaře Fridricha II. (1215-1250) na zabrání Sicílie představovaly pro nezávislost papežství přímou hrozbu. (viz Franzen: Malé dějiny církve, 1991: 161)

Našeho Jana Husa North (s. 130) líčí jako člověka, který „si dělal naděje, že stane nástrojem, který pokleslému papežství navrátí jeho úroveň“; nakonec se stal obětí složité politické hry na kostnickém koncilu (1414-1418), který řešil mezinárodní politickou krizi. Z tohoto úhlu pohledu můžeme Husovi připisovat politickou naivitu, ale také obdivuhodnou odvahu. North soudí, že jak Hus, tak Husův myšlenkový mentor Angličan Wycliff šli na svou generaci příliš rychle a příliš daleko.

Dále se North pouští do popisu renesančního papežství (Alexandr VI., Julius II.), jak jej důvěrně známe z románu Karla Schulze Kámen a bolest, filmu Ve službách papeže (1965) nebo nejnověji ze seriálu Medicejové. Je to doba korupce, prodávání duchovních úřadů (simonie) a nepotismu. (Zajímavé je, že Nietzsche renesanční papeže obdivoval, pozn. LV) Tento vývoj připravil půdu pro vystoupení Martina Luthera, k němuž North zaujímá sympatizující, až nekritický postoj; mj. vyzdvihuje Lutherovu domácnost, která „se stala vzorem rodiny protestantského faráře“. Luther byl podle Northa nejvýznamnější osobností počátku 16. století, který svým pochopením situace a silou osobnosti odstartoval reformaci. Jako jeden z největších úspěchu protestantské reformace hodnotí kalvinismus jako teologický systém.

Dále se dočteme o proměnách křesťanství v předalžbětinské Anglii, kde vzniklo anglikánství. V 19. kap. se North věnuje katolické reformaci, jejíž nejlepší část „lze ilustrovat oživením zbožnosti kněží i laiků“. (s. 173) Přelomovému tridentskému koncilu (1545-1547, 1551-1552, 1562-1563), který definoval katolicismus na další 2-3 století, autor věnuje dvě stránky; luteráni byli pozváni, účast však odmítli. North soudí, že díky Tridentu se katolická církev v r. 1565 nacházela v mnohem zdravějším stavu než r. 1500. (s. 177) Mnoho sympatií autor nechová k jezuitům. Době osvícenství se věnuje ve 20. kap. ‚Probuzenectví a racionalismus‘. Pro Pascala, z něhož mocně čerpá moderní teologie (Benedikt XVI., T. Halík) mu zbude několik řádků.

Moc hezky nás uvádí do Francouzské revoluce, za níž panovaly velké společenské rozdíly mezi nižším a vyšší kněžstvem, takže venkovští faráři stáli na straně lidu. Ruší to černobílou představu církve a světa. A co Napoleon, který zrušil Svatou říši římskou? „[K] náboženství přistupoval ryze pragmaticky.“ (s. 193) Protože se k papežství choval brutálně, papež se stal symbolem duchovního antibonapartismu. Po Darwinovi vstoupily podle Northa věda a víra do nové (ovšem dnes překonané) vyhrocené fáze. Na s. 199-200 se věnuje často diskutované „papežské neomylnosti“ vyhlášené I. vatikánským koncilem (1869-1870). Nutno podotknout, že ten se konal v době zániku Papežského státu a zrodu Itálie. Vznikem Italského království v r. 1870 skončila světská moc papeže, založená Pipinovou donací v roce 756. North upozorňuje, že mnozí protestanté si dogma o papežské neomylnosti vykládají jako tvrzení, že papež jako osoba je bez hříchu; to je chybné čtení, zdůrazňuje autor, neomylnost se týká pouze zvláštních rozhodnutí ve věcech víry a morálky. Franzen (o kterém příště) podotýká: „V soukromých názorech se může mýlit i papež.“ (Malé dějiny církve, 1991: 68, kap. ‚Dogmatické zápasy a všeobecné koncily na Východě‘, podkap. Christologie)

Dozvídáme si i o pravoslavných církvích a politicko-náboženském vývoji v Řecku a Rusku. Některá historická fakta jsou překvapivá. Například skutečnost, že po r. 1598 polská armáda nějakou dobu okupovala Moskvu, kdy vzniklo vakuum při střídání vládnoucích dynastií. Bolševické revoluci North věnuje jednu stranu, dozvíme se, že přinesla fenomén organizovaného ateismu, představovaném založením Ateistického nakladatelství (1922) a Ligy bojovných ateistů.

Jedna celá kapitola pojednává o křesťanství v Americe období vyhlášení nezávislosti. V Novém světě se tradiční evropské denominace (presbyteriáni, kvakeři, katolíci aj.) ocitly v novém prostředí. Koloniální období přineslo zvýšení zájmu o duchovní věci. Díky anglikanismu se Amerika stala protestantskou. Dodejme, že kvůli tomu američtí prezidenti ještě v 60./70. letech 20. století váhali s navázáním plných diplomatických vztahů se Svatým stolcem.

Domnívám se, že věřícího Evropana potěší číst o letničním křesťanství v Americe; pochopí pak praxe, které se mu mu mohou zdát cizí jako emotivní americký styl zbožnosti kombinované s psychoanalýzou, který již dávno pronikl do Evropy. North líčí masové akce v podobě velkých křesťanských táborových shromáždění, charakterizované entuziastickou modlitbou či nočním bděním. Většinou se jednalo o presbyteriány, baptisty, metodisty a další protestantské denominace. Tomuto jevu se říká obnova či probuzení náboženského citu.

V jiné kap. se dočteme o novodobých misiích do exotických zemí; pro ně se 19. století označuje za „velké století misie“. (s. 231) Kriticky North nahlíží americký fundamentalismus, který podle něj. „naprosto ignoroval moderní problémy“. (s. 240) Co se týče amerických prezidentů, Eisenhower r. 1948 prohlásil, že demokracie nemůže existovat bez náboženského základu; s jeho zvolením začala nová doba občanského náboženství. Jistě, to, že náboženství hraje ve Spojených státech důležitou roli, je známá skutečnost. North však upozorňuje, že musíme rozlišovat mezi „ideologií středních vrstev“ na straně jedné a „autentickým zápasem o život křesťanského svědectví“ na straně druhé.

V roce 1910, kdy se v Edinburgu konala Světová misijní konference, autor spatřuje Počátek ekumenismu. Papež Pius XI. (1922-1939), který pro agresivitu bolševiků vůči polským křesťanům zpočátku choval sympatie k Mussolinimu militaristickému režimu, prožil v druhé polovině pontifikátu hlubokou deziluzi z extrémní pravice a Hitlerův režim odsoudil v  „nesmírně ostré“ (Franzen) encyklice S palčivou starostí (Mit brennender Sorge, 1937). Z jeho doby pochází moderní právní zakotvení Vatikánu, a tím i Svatého stolce. Nacisté mimochodem z Bible vyškrtali výrazu hebrejského původu jako „amen“ nebo „haleluja"!

Co se týče mezináboženského dialogu, zůstává Světová rada církví (od r. 1925), definovaná jako „společenství církví“, kontroverzní orgánem. Na jedné straně hledala jednotu mezi křesťanskými církvemi, na druhou stranu pro svou levicovou orientaci naprosto mlčela v potlačování lidských práv v sovětském bloku. Spíše než o II. vatikánský koncil se North zajímá o papeže té doby, tedy o Jana XXIII. (1958-1963), který si přál modernizaci katolické církve, a „papeže dialogu“ Pavla VI. (1963-1978). Církvi za Jana Pavla II. autor připisuje „nepřehlédnutelný morální vliv“; podle něj v době Wojtylově církev „dosud vzbuzuje morální a náboženskou pozornost“. Odkazuje tím na léta 1978-1983, kdy jeho kniha vyšla. Moderní pokoncilní církev je charakterizována takto: „V pokoncilním období bezesporu došlo k zásadním změnám, navzdory tomu, že je JPII. považován za konzervativní hlavu církve.“ (s. 251)

Sympatické gesto autor činí na konci předposlední kapitoly, kdy dává zaznít osobnímu tónu křesťana v moderním světě, přestože zbytek knihy je zaměřený objektivně historicky: „Církev, jíž dal Kristus vzniknout o Letnicích, trvá až do současnosti a má impozantní historii. Její oprávněnost ovšem dnes (= v r. 1983, LV) bývá zpochybňována. I když podle některých historiků a intelektuálů žijeme již v postkřesťanském světě, víra milionů evangelikálních křesťanů nadále nese historické dědictví církve.“ (s. 252) Knihu uzavírá přehledový popis situace křesťanských církví na Blízkém východě, v Indii, Číně, Japonsku (viz Scorseseho film Mlčení, LV), Koreje, Filipínách, nejkatoličtějším asijském státě, Indonésii, jihovýchodní Asii a Africe.