Chvála McGrathových Dějin křesťanství (historie církve III)

McGrathova kniha Dějiny křesťanství – úvod má řadu výhod. Podívala jsme se už na Northa a Franzena. Titul vyšel roku 2012 a autor jako univerzitní badatel měl přístup k nejnovějším poznatkům. 

Přináší třeba neotřele vyvážený pohled na jezuitský řád: jezuité nikoli intrikáni a politici, ale jezuité oběť politiky; jezuité výteční misionáři se smyslem pro kulturní rozdílnost v Americe a Číně. Autor, který je anglikán (protestant) se obracím především na lidi křesťansky nezasvěcené. Ale jistě i na křesťany.

Dílo se vyznačuje velkým, takřka encyklopedickým záběrem, přitom však nezabředává do zbytečných detailů. Je přehledové: přináší něco o všem, nikoli všechno o něčem. Autor tento princip označuje jako „selektivní pozornost“. Látka dvou tisíc let je rovnoměrně rozvržena od starověk až po dobu internetu, a to do těchto period: 1. Raná církev (100-500); 2. Středověk a renesance (500-1500); 3. Neslučitelné představy o reformě (1500-1650); 4. Novověk (1650-1914); 5. Dvacáté století (1914-2012). Nezajímá se ani tak o institucionální podobu křesťanské víry (církev), jako o křesťanství v celé své šíři. Jediné, co u autora nehledejme, je zacílení na střední Evropu.

(1) Éra apoštolů

Výklad začíná za císaře Nerona známým požárem Říma, z něhož byli obviněni křesťané. Psal se rok 64 n.l. Být křesťanem v prvokřesťanské době znamenalo „nový způsob žití a myšlení“ (s. 17). „[Apoštol] Pavel ukazoval křesťanskou víru jako vyplnění nejhlubších tužeb lidského srdce a nejpronikavějšího poznání lidského rozumu.“ (s. 19)

Pavlovy epištoly ukazují, co v křesťanském společenství znamenala postava Ježíše Nazaretského. Definují křesťanské vlastnosti jako pokoru nebo ochotu přijmout utrpení. Na rozdíl od islámu se rané křesťanství nešířilo silou, ale bylo vystavováno pronásledování. Právního statusu dosáhlo až ve 4. stol., kdy se za císaře Konstantina vynořilo z ilegality.

Apoštolská éra, jak se říká první historickému období křesťanství, byla charakterizovaná křesťanskými komunitami roztroušenými po celém Středomoří, které se vyznačovaly sdílenou identitou. Pro pochopení vývoje římské církevní obce je důležité vědět, jakou roli hrálo náboženství v císařské Římské říši. Významnou. V osobě císaře se spojoval jak vládce světové říše, tak nejvyšší prostředník mezi božstvy a lidmi (tedy obětník – kněz), tzv. pontifex maximus – nejvyšší velekněz. V 5. století tento titul přešel na papeže Lva I. Velikého. Náboženství formou státního kultu v Římské říši plnilo funkci společenského tmelu. Její jazyk, latina, se po uznání křesťanství ze strany světské moci stal jazykem církve. Díky univerzálnímu komunikačnímu kódu mohla církev germánským barbarům zprostředkovat antické dědictví.

(2) Úpadek Říma, vzestup církve

Křesťané na základě Bible věří, že Boží smlouva s lidstvem začíná povoláním starozákonního vůdce Abraháma, v ekumenickém překladu Abrama. První století znamenala pro křesťany hledání pravého výrazu pro biblickou víru, cestou odmítání bludných názorů, herezí. Například heretik Markion (110-160) soudil, že křesťané se obejdou bez Starého zákona. Naproti tomu Justin Mučedník (103-165) zdůraznil, že „příběh Ježíše Nazaretského nelze vyprávět bez jeho židovského kontextu“ (s. 44); Justin kromě toho doporučoval studium řecké filosofie. První církevní sbory, křesťanské obce jednotlivých středomořských měst, McGrath vidí jako „nezávislá sdružení bez centralizované správy“. (s. 51)

Ježíš se pohyboval v římské provincii Judea, okupované Svaté zemi, nacházel se tedy na křižovatce kultur. V prvních třech stoletích př. n. l. vznikl překlad Starého zákona do řečtiny; používal ho např. apoštol Pavel. Proč zmiňovat tento fakt? Pavel z Tarsu byl Žid, uměl řecky, ale zároveň to byl římský občan (evangelium kázal v řečtině). V souvislosti s Biblí musíme myslet „trojjazyčně“: na hebrejštinu, řečtinu a latinu.

V kapitole o nejvýznamnějším teologu 2. století Ireneji z Lyonu (150-202), který bojoval proti gnosticismu, se dozvídáme o Ireneově myšlence „ekonomie spásy“ (Boží působení vůči člověku), na níž stojí celá pozdější věrouka. Škoda že výklad nejde hlouběji. Trvalo dlouho, než řecký svět začal brát křesťanství vážně. Římský biskup (papež) měl symbolickou autoritu, která byla spojená s císařskou autoritou Říma.

Rozvoj mnišství McGrath pojímá jako reakci na život v městech. Věnuje se i úloze ženského prvku v raném křesťanství: „[křesťanské] mučednictví [se] stávalo prostředkem sebeposílení žen“. (s. 66) Významnou ženou byla např. Augustinova matka sv. Monika. Pronásledování neunikli ani papežové, Sixtus II. byl v r. 258 sťat; výmluvný fakt vyvažující obraz mocné středověké, zkorumpované renesanční a barokní křečovité církve: pro křesťana je Bůh víc než život.

Jak McGrath popisuje konstantinovský obrat? V Římské říši se proti křesťanství brzy vytvořily předsudky. Šířily se fámy, že se křesťané oddávají kanibalismu, incestu, orgiím a že přivodily sucha. Nepřipomene nám to antisemitské představy o židech z přelomu 19. a 20. stol. (pojídání masa křesťanských panen apod.)? Počátek pokřesťanštění Římské říše klade McGrath do r. 321, když římská mincovna začala razit mince s křesťanskými symboly. Konstantin si nechal vztyčit sochu nesoucí kříž s nápisem „znak utrpení, které přineslo spásu“. Po sjednocení Západořímské a Východořímské říše se z křesťanství stalo politikum, čemuž odpovídal první všeobecný koncil svolaný císařem r. 325 do Nikaje. Poprvé se spolu mohli setkat biskupové celé křesťanské církve, všech jejích údů!

(3) Vyplenění Říma - mezinárodní ponížení velmoci

Augustinovi se McGrath věnuje v souvislosti s jeho dílem O obci Boží. Hlavní ránu sebevědomé Římské říši – oslabené občanskými válkami, epidemiemi a přílivem Germánů – zasadila armáda vizigótského krále Alaricha, která r. 410 vyplenila a spálila Řím. Znamenalo to mezinárodní ponížení říše. Augustin tvrdil, že pravým „věčným městem“ není Řím, ale biblický Nový Jeruzalém ze Zjevení Janova. Církev „je sice ve světě, ale není ze světa“. Nemá se tudíž identifikovat s žádnou pozemskou říší nebo městem. Podle Augustina existuje „nebe nebes“, transcendentní duchovní sféra (Vyznání, 13. kniha, kap. 32), takže brutální dějiny nemají poslední slovo. Augustinova doba byla všechno jiné než „nebe na zemi“: teolog zemřel, když jeho biskupské město v severní Africe dobývali Vandalové.

Na rozdíl od Northa si McGrath apoštolskou dobu nijak neidealizuje: „Křesťanství nemohlo při vstupu do 2. století ustrnout ve formách století 1,“ přirozeně se vyvíjelo. Do 2. stol. církev čerpala z živé paměti apoštolského věku, pak začaly být důležité texty, jelikož s přibývajícím časovým odstup od Ježíšovy smrti (30 či 33 n.l. ) a ukřižování Petra a Pavla v Římě (67 n.l.) se křesťanská praxe potřebovala o něco opřít.

Křesťanství nebylo někým vymyšleno, ale jako víra bylo promýšleno. Jeho největší nepochopení představovalo ariánství, které tvrdilo, že Kristus byl jen člověk. V protikladu vůči němu teologové razili přesvědčení, že (1) „[z]ákladní charakteristika lidské přirozenosti je taková, že vyžaduje vykoupení“ a (2) „Syn není jednoduše zástupce nebo příbuzný Boha, ale […] je považován za vtělení Boha.“ Jinými slovy: jádro lidského ducha zasáhl prvotní Pád; druhá božská osoba (Syn) se narodila v Betlémě jako člověk, aby nás dobrovolnou smrtí ze stvořitelské lásky obnovila.

(4) Utváření nauky o Trojici

Křesťanství je známé svou naukou o Trojici. Bohužel se někdy zdá, že více než uctíváním Stvořitele je sbírkou logických paradoxů (1=3, 3=1). Praxe ví, že božské osoby jsou tři, ale člověk má čtverhranný rozum. Křesťané nerozlišují, zda se modlí k Otci, Synu nebo Duchu. Jedna osoba je v druhé: Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch. Jedna řeholní sestra na konci života říkala, že se už nemůže modlit k Pánu Ježíši, pouze k Bohu Otci. Tak je i pojem Trojice snahou uchopit vnitřní život Boží.

„Vývoj křesťanské nauky o Bohu probíhal v prvních třech stoletích pomalu,“ uvádí McGrath. Je důležité si uvědomit, že celá Bible – soubor spisů, z něhož jednota víry roku 367 utvořila knihu – vykazuje dynamiku vývoje. Ten se týká i nauky o Trojici. Encyklika Jana Pavla II. z 80. let o Duchu svatém, článek 17 připouští, že „kontextu Starého zákona je cizí rozlišovat subjekty čili božské osoby, tak jak existují v trojičním tajemství a jsou pak zjeveny v Novém zákoně“.

(5) Pozitivní myšlení mnicha Pelagia

Dále se dozvídáme o velký herezích starověku: donatismu a pelagianismu. Co nám řeknou tyto cizí pojmy? Donatisté – rozšíření hlavně v severní Africe, dnešním Tunisku – věřili, že ti křesťané, kteří za doby pronásledování zapřeli víru, zapříčinily neplatnost posvátných úkonů církve zprostředkujících Boží milost, tzn. neplatnost křtu, eucharistie a dalších svátostí. V historii se často vynořovalo ideologická myšlenka „svaté církve“, elitní skupiny pouze pro dokonalé. Oproti donatistům vystoupil Augustin, který církev pojímalo jako společenství svatých a hříšníků, jako takzvané „smíšené tělo“.

Učení britského mnicha Pelagia z 5. století v lecčem připomíná donatisty. Zjednodušeně řečeno Pelagius tvrdil, že stačí silná vůle: člověk žádnou zvláštní Boží pomoc nepotřebuje. Pelagius byl přesvědčen, že člověk může být bez hříchu. Oproti tomu zase ostře vystoupil sv. Augustin a v nedávné době (2018) papež František, který učení silné vůle pokládá za jednu ze dvou podob duchovní zkaženosti. Augustinovo myšlení bylo autorizováno 100 let po biskupově smrti. Je zajímavé, že tento největší křesťanský teolog působil v severní Africe, a nikoli v Římě. V oblasti kolem Kartága vyrostla významná křesťanská komunita, kterou však po r. 430 zničily nájezdy barbarských Vandalů. Augustinova pozice dovedená do extrému našla ohlas v luteránství (a protestantismu obecně), které tvrdí, že v člověku není ani jiskřičky dobra.

(6) O tradici aneb O předávaném porozumění

Povedená je kapitola o otázce tradice. V tomhle bodu často dochází k nedorozuměním, protože lidé nerozlišují mezi tradicí a tradicionalismem, popř. konzervatismem. Proč je důležitá tradice? Bible je text, který je nutné vykládat. Je velice snadné vytrhovat z kontextu biblické verše a dokazovat jim nejprotichůdnější názory. Interpretace klade nárok na interpreta, kniha na čtenáře, text vyžaduje porozumění, a ne subjektivní svévoli. Z toho důvodu je církev pojímaná jako prostor přiměřeného, hloubkového čtení Bible. Tradice znamená v latině předávání. Z toho důvodu se v tomto slově snoubí dva významy, aktivní a pasivní: 1. učení a 2. nauka. Tradici si lze představit jako to, co se předává mezi dědem, otcem a synem, tedy jako kontinuitu. McGrath říká (s. 150), že rané křesťanství se nacházelo ve formativním období. Reforma může být i „obno[vou] dávné moudrosti“, nikoli jen vymazáním starého. Zkusme si představit tradici jako řeku, do níž přitékají nové a nové potůčky zkušenosti, té opakované i ojedinělé, a celá to kypící řečiště života vytváří oceán času a věčnosti.

(7) Středověk

Jak autor přistupuje ke středověku, v jehož líčení proslul August Franzen? McGrath říká, že latinská Západořímská říše se plynule přeměnila ve středověk. Na první pohled to vypadá jako matení pojmů: geografický (říše) je spojován s časovým (období). Nezvyklý myšlenkový pochod však dává smysl: středověk povstal na sutinách Západu. Rozpad Římské říše v Itálii vyústil do „mozai[ky] krajů a městských států, soupeřících o území a vliv“ (s. 121). „Vznik středověku je komplexní a fascinující příběh. Zahrnuje jak politickou a sociální obrodu západní Evropy, tak pomalý úpadek a pád velké Byzantské říše na Východě i znovuobjevení starověkých filosofických a vědeckých spisů uchovávaných arabskými učenci.“ (s. 122)

Co se týče rostoucího významu papeže, McGrath uvádí, že „V Západní říši začal být římský biskup považován za rozhodčího v rozepřích mezi biskupy a obcemi,“ tj. městy. Řím měl přirozenou centrální pozici, také tutéž měl i jeho duchovní vůdce. V době vojenského ohrožení z Věčného města římští císaři utíkali, kdežto papežové zůstávali, aby se ujali osiřelého obyvatelstva. Dozvíme se takové zajímavosti jako skutečnost, že titul „papež“ (v latině „tatínek“) začal být používán od pontifika Siricia (384-399). Vzrůstala prestiž církve: „V době na konci 6. století byla církev jedinou mezinárodní organizaci v západní Evropě, která přežila pád [Ř]ímské říše.“ (s. 125) Řím se stal středem křesťanství.

(8) Karel Veliký aneb Vznik Západu

S Karlem Velikým McGrath spojuje utváření kulturní identity západní Evropy. Klášterní vzdělanosti vděčíme za vytvoření dvou nejstarších rukopisů Caesarových Zápisků o válce Galské v 9. století. Na stranách 140-141 se dočteme o Cyrilovi a Metodějovi a o tom, že velkomoravský kníže Rostislav se k Byzantské říši, z níž pocházeli oba věrozvěsti, přimkl z obavy z německého vlivu. Dělicí čára sféry vlivu Franské a Byzantské říše se po vyvrácení Velké Moravy Maďary přesunula k Bulharům a Maďarům. 

Deváté století znamenalo vrchol západoevropského křesťanství. Církev byla mecenášem umění, ale také stabilizujícím prvkem ve společnosti, jejím tmelem, biblicky řečeno kvasem. Století 10. přineslo instituční úpadek a na druhé straně rozvoj reformního hnutí. Za kapitolku McGrathovi stojí velké schizma osudového roku 1054. Do tohoto data „stále existovala jedna jediná křesťanská církev“ (s. 146). Rok 1059 přinesl nezávislost duchovenstva na italské šlechtě, protože od tohoto roku papeže volili kardinálové v takzvaném konkláve. Závazek celibátu je spojen s papežem reformátorem Řehořem VII. (1073-1085), jehož reformy se nazývají gregoriánské (Gregorius = Řehoř).

(9) Rozkvět ducha od roku 1100

Období po roce 1100 přineslo klid zbraní doprovázený kulturním obrozením: ukončení vikingských nájezdů; rozvoj mezinárodního obchodu v podobě hanzovních měst jako Hamburg; založení univerzit v Bologni, Oxfordu a Paříži; a latinské vydání slavného spisu astronoma Ptolemaia Almagestu. Novým žánrem v teologii se stal komentář. Nově byly vydané klasické zákoníky jako Justiniánův. Univerzity umožňovaly pluralitu názorů. Vysoké vzdělání mělo 3 stupně, dva všeobecné a jeden specializační: 1. logika + aritmetika + rétorika; 2. aritmetika + astronomie + geometrie + hudba. Ve 3. stupni si studenti volili mezi medicínou, teologií a právem. Pro scholastickou filosofii razí autor přídomek „katedrály mysli“.

Slavnou Summu teologickou Tomáše Akvinského McGrath charakterizuje takto: „Autor v ní usmířil soupeřící biblická a patristická tvrzení vytvořením racionálního rámce, který měl zajistit obranu křesťanské víry proti jejím rozumovým kritikům, jako jsou židé a muslimové, kteří obojí (!) byli přítomni v Paříži třináctého století.“ (s. 175) Zásadní rozdíl je však mezi summou a encyklopedií: summa představuje syntézu, jednotu, celek sešitý červenou nití; encyklopedie jen soubor poznatků. Internet je jakousi encyklopedií, ale nikdy nebude summou. Summa může být vykonstruovaná, některá vysvětlení šroubovaná, neintuitivní, na rozdíl od encyklopedie však nikdy nebude bezduchá. Žánr summy představuje katedrálu inteligence, encyklopedie vytvořená 18. stoletím pouhé skladiště (byť může mít dobrý rejstřík).

(10) Aristotelismus a vznik vědy

Vzrušující čtení přináší pasáže o znovuobjevení Aristotela, které připravilo půdu pro zrod evropské vědy. Klíčový byl vznik církevní překladatelské školy ve španělském Toledu. Díky překladům z arabštiny do latiny (jen touto oklikou se dalo dostat k řeckým textům!) učenci poprvé četli Aristotelovy spisy První analytiky, Druhé analytiky, Metafyziku a Fyziku. Nad myšlenkovým jiskřením mezi platonismem a aristotelismem, jak ho popisuje např. Schulzův román Kámen a bolest, se tají dech.

V racionální víře Tomáše Akvinského je důležité přesvědčení, že existuje oblast, kterou nemůže obsáhnout lidský rozum. Promyšlení svátostí vypracoval pařížský teolog Hugo od sv. Viktora (1096-1141), jejich klasické definice pak pocházejí od Petra Lombardského (1100-1600). Podle něho je svátost jako křest nebo eucharistie „viditelná forma neviditelné milosti“. Dantovu Božskou komedii (kol. 1310), jejíž nový český překlad máme k dispozici, autor vykládá jako „cestu sebepoznání a duchovního osvícení, kdy básník konečně objeví a nalezne to, po čem touží jeho srdce“. (s. 192)

(11) Politická krize středověku: Avignon

Celosvětovou krizi církve a tím i politického řádu Evropy způsobilo avignonské zajetí papežů (1303/1309-1377). Tehdejší hegemon Evropy Francie silou přinutil přesídlit pontifika na jih Francie do Provence a tím duchovní moc zapřáhnout do francouzských národních zájmů. V pozadí této politického hry stál francouzský král Filip IV. Sličný (1285-1314), neblaze proslulý vyvražděním templářů a konfiskací jejich majetku. Avignonské zajetí papeže vedle ke čtyřicetiletému dvojpapežství.

V tomto bodě McGrathův vývod přechází k fenoménu konciliarismu, jehož historický význam je nepřímo úměrný malé obeznámenosti s tímto pojmem: v dějinách mělo koncilní hnutí obrovský význam, takže neznalost nás přivádí k mylným závěrům. O co šlo… Církev není jen papež. Modelu papežskému oponoval model koncilní; církev znala obě instituce, jak náměstka Petrova (tj. Svatý stolec, magisterium), tak církevní sněmy. „Hnutí pod obecným názvem ‚konciliarismus‘ hlásalo, že nejvyšším místem pro soustředění pravomoci uvnitř církve má být všeobecný koncil,“ shromáždění biskupů (s. 198) Koncil byl vedle papeže vrcholnou autoritou církve, demokratickým prvkem. Záměrem hnutí, které představuje jiný model správy církve, bylo „zvýšit zodpovědnost papeže vůči církvi“, omezit možnost mocenských výstřelků.

Intervence Francie v církvi měla za následek, že na začátku 15. století vedle sebe stanuli papežové tři: Benedikt XIII. (Avignon), Řehoř XIII. (Řím) a Jan XXIII. (Pisa). Pro laika se zdá tato situace pro její politickou grotesknost pohoršující. Položme si však otázku: Není divu, že o úřad takového významu se vedl politický boj? Není dále divu, že vzhledem k neexistenci mezinárodní úmluvy, která by papežství jasně definovala a ukotvovala ho, došlo ke krizi Velkého schizmatu – Avignonu? Mohlo tomu být za daných okolností jinak? Jednotu ve vedení církve se podařilo obnovit až na Kostnickém koncilu (1414-1418), který dosavadní tři papeže jednohlasně odvolal a za široké mezinárodní podpory zvolil nového pontifika Martina V., který, opět již z Říma, stál v čele církve až do roku 1431. Evropská krize byla zažehnána, byť Čech zná Kostnický koncil především kvůli tragickému osudu Mistra Jana Husa.

V souvislosti s Husovým předchůdcem, britským učencem a knězem Johnem Wycliffem (1320-1381) McGrath uvádí, že „mnohá hnutí [jako valdenští, husité a viklefiáni] byla označena za kacířská z politických důvodů“. (s. 205) Chceme-li se dobrat pravdivého historie křesťanství, musíme rozlišovat mezi pravdivou vírou a politickou rétorikou.

(12) Odpustky – odpuštění trestu, nikoli kupování odpuštění

Odpustky autor pojednává v kapitole o lidové zbožnosti a kultu svatých. Nesouvisely s kupování odpuštění, ale s prominutím trestu neboli pokání. „Představa ‚odpustků‘ byla snadno špatně pochopena ve smyslu získání odpuštění za hříchy – což je něco, co církev nikdy neměla v úmyslu ani to neschvalovala.“ (s. 211-212) Proti lidovým představám spojeným s odpustky se vymezila např. pařížská univerzita.

(13) Renesance

Oproti svým dvěma předchůdcům, Franzenovi a Northovi, se McGrath více věnuje historii jako celku. Zajímavé je, že díky vynálezu knihtisku, srovnávaného s internetem, měl kolem roku 1525 k řeckému textu Nového zákona nebo k Augustinovým spisům přístup úplně každý. Italská renesance přinesla obdiv ke starověku, na univerzity vstoupilo římské právo a řecká filosofie. Navíc v Itálii existovalo myšlenkové vakuum, protože scholastika se na italském poloostrově nikdy neujala. Renesance vyrostla na obnoveném studiu řečtiny, kterou si s sebou přinesli uprchlíci ze zaniklé Byzantské říše, dobyté roku 1453 Turky. S tím byl spojený požadavek nových překladů Bible, jmenovitě do národních jazyků, jako byl Lutherův překlad Písma svatého do němčiny. Učitelský úřad církve se až do roku 1943 dívalo na nové, neautorizované překlady Bible podezřívavě.

Filosofií renesance je humanismus, založený na myšlence svobodného sebeurčení člověka (Pico della Mirandola), která představuje nové chápaní lidské přirozenosti. Kultovním dílem renesance byla Příručka křesťanského vojáka Erasma Rotterdamského z r. 1515. McGrath rozlišuje mezi humanismem kosmopolitním (Erasmus) a humanismem nacionalistickým (Luther). Erasmus jakožto jazykovědec formuloval výhradu proti Jeronýmově Vulgátě a požadavek návratu před scholastiku, k Augustinovi.

Jako argument proti dnešním zpochybňovačům humanitního vzdělání lze uvést fakt, že humanistická učenost spustila dějinný pohyb: reformaci. Víra měla v období středověku a renesance nedozírný vliv na kulturu. V oné době bylo za 100 let (1130-1230 ve Francii postaveno 25 katedrál. Se zámořskými objevy Portugalska a Španělska se křesťanství poprvé rozšířilo za hranici Evropy a Středomoří.

(14) Reformace

Jakým způsobem McGrath přibližuje věk reformace (tj. období 1500 – 1650)? „Šestnácté století a doba bezprostředně následující představuje jedno z nejvíce fascinujících období dějin západního křesťanství.“ (s. 243) V podobě obchodnické třídy se objevila se nová dějinná síla – měšťanstvo. Vedle toho zesílilo národní vědomí jednotlivých zemí. Oficiálně reformační hnutí začalo roku 1517 vyvěšením slavných 95 tezí Martina Luthera proti prodeji odpustků. Franzen považuje přibití seznamu tezí na dveře zámeckého kostela za legendu. Podle něj je Luther pouze zaslal biskupům a učencům, z nichž jeden teze poslal do tiskařského lisu; následovalo jejich rozšíření, které mělo na celé Německo netušený účinek. Původně byly tyto teze skutečně určeny k diskuzi na univerzitě ve Wittenbergu, nikoli k veřejnému protestu (Luther sám byl jako doktor teologie akademik, disputant). V protikladu k obecnému povědomí vznesl Luther proti prodeji odpustků, jejich podstata se týká nauky o očistci, dvě zásadní námitky: 1. finančně vyčerpávaly německý národ, 2. papež nemůže mít pravomoc nad očistcem.

Kolem roku 1500 trpěla církev vážnými problémy: Od roku 1516 jmenoval biskupy ve Francii francouzský král, nikoli papež, takže duchovní úřady byly pouhým příjmem šlechty; řadoví faráři byli špatně placení a negramotnost kněží vysoká.

Viděli jsme, že v církvi existovaly dvě konkurenční teorie autority: koncilní a papežská. Za hlavní příčinu reformace se považuje nezdar koncilu v Kostnici v této věci (po stránce diplomatické byl úspěšný). Katolická nauka trpěla teologickým zmatkem. Autor, který je sám evangelikál, nahlíží protestantismus jako vznik nových forem křesťanství, které podnítily důkladnější studium Bible. Vždyť Písmo svaté představuje veřejně dostupný zdroj! Velký význam německého reformátora Martina Luthera spočíval v duchovní osvětě. Sepsáním Malého katechismu formou otázek a odpovědí pomohl (deseti)tisícům Němců osvojit si křesťanské učení.

Teologicky Luther kritizoval představu zásluh: lidská vůle sama o sobě nic nezmůže, spása je čirý, nezasloužený dar. Stejně tak bylo odpuštění hříchů podle Luthera dar od Pána Boha, a tudíž se nedalo získat koupí. Formuloval nauku, které se říká „učení o ospravedlnění“. Novátorský byl v tom, že psal v lidové řeči – němčině. Co se týče liturgie, ponechalo si protestantství pouze dvě svátosti – eucharistii a křest – a zavedlo přijímání pod obojí, tj. těla i krve Kristovy. Pozdější Kalvín přinesl ocenění práce. Protestantismus se vyznačoval odmítnutím kontemplativního života, ačkoli Luther sám byl mnich. McGrath podtrhuje vliv reformace na svět práce a peněz (Max Weber). Reformace přispělo k novému pochopení křesťanské církve a vymezení se vůči středověké podobě církve. Institucionální kontinuita od apoštola Petra ještě podle Kalvína (1509-1564) nezaručuje teologickou věrnost. Církev Kalvín pojímá primárně lidově jako „společenství, jež se shromáždilo okolo kázání slova Božího“. (s. 291)

Radikálními křesťany byli novokřtěnci, kteří se vyznačovali adorací apoštolské doby a odmítáním jakékoli autority. Na politické mapě Evropy přinesl zlom vytvořením anglikánské církve (r. 1533) králem Jindřichem VIII., který si osoboval církevní autoritu. Známý světec Tomas More zůstal věrný církvi a zaplatil za to životem. Základ reformace v Německu byl teologický (a sociální), kdežto v Anglii čistě politický. Tak se stalo, že v alžbětinské době Williama Shakespeara byla nejvyšším představitelem anglikánské církve královna Alžběta I. 

(15) Baroko

Katolické reformaci, pokrývající období 1543–1648, a s ní spojenému klíčovému Tridentskému koncilu autor věnuje sedm stran. (Výraz protireformace, jejž McGrath neužívá, je čistě didaktický, asi jako „akce“ a „reakce“. Také je spojený s bolševickou historiografií.) Autor tímto pojmem označuje „rozsáhlé období reformy, obnovy a znovuuspořádání, které trvalo zhruba jedno století a ve kterém katolická církev znovu potvrdila svůj vliv a autoritu“. (s. 305) Nutno podotknout, že svolání reformního Tridentského koncilu přišlo relativně pozdě, 24 let po Lutherově vystoupení. Trident přinesl reformu církevního života:

• 1. vypořádal se s kněžskými nešvary: biskupové nadále museli pobývat ve své diecézi, a nikoli u dvora;
• 2. omezilo se zdvojování příjmů z duchovních funkcí, takzvaných prebend;
• 3. vzrostla kvalita kněžského vzdělání, začaly se zakládat semináře;
• 4. vznikly nové řeholní řady, např. cílem jezuitů byla podpora víry a pokroku v duchovním životě.

Vedle toho formuloval řadu intelektuálních inovací: peklo, očistec a nebe upřesnil jako stav, aby vzaly za své fyzikalistické představy místa; sepsáním Římského katechismu (1566) se církvi podařilo předložit jednotnou katolickou nauku. Tento katechismus, rozuměj autorizované prohlášení nauky, se na příštích 400 let stal jediným jednotným zdrojem katolicismu – až do vydání současného Katechismu katolické církve v r. 1992!!!

Zajímavé je, že anglický protestantský překlad Bible – Bible krále Jakuba z roku 1611 –

přichází s novou terminologií: místo „církev“ překládá „kongregace“ (shromáždění), místo „biskup“ zase „starší“ (presbyter). Pro evangelické církve byly důležité starozákonní žalmy, které se považovaly za „Bohem autorizované zpěvníky“, poskytující zdroje chvály Boha. Protestantismus se vyznačoval také snahou zapojit všechny věřící do církevní bohoslužby, z toho důvody dostaly žalmy rýmovou podobu (např. v Nizozemsku roku 1773).

(16) Galileo a náboženská politika

Ke sporu geocentrismu a heliocentrismu kolem roku 1630 McGrath podotýká, že „[j]e příliš snadné soustředit se na tehdejší náboženské spory a opomenout zmínit, že myšlenkový rámec křesťanství celkově napomáhal rozvoji vědy“. „Galileo se zapletl do tehdejší náboženské politiky, která znemožňovala jakoukoli vyváženou diskuzi o těchto důležitých otázkách.“ (s. 332) Upálení Giordana Bruna roku 1600, kterým s oblibou argumentovali marxističtí filosofové, autor nezmiňuje.

Důležitou roli pro dialog Bible a vědy sehrál Kalvín, který v myšlence akomodace razil přístup, podle něhož Bible není vědeckou učebnicí a biblické texty jsou psány jazykem své doby, takže je nelze číst otrocky, doslovně. Kalvín jako teolog tím přispěl ke vzniku přírodních věd. Novověk věřil v racionálního Boha.

(17) Náboženské války a osvícenství

V minulosti se náboženství prolínalo s politikou, což vedlo k tzv. náboženským válkám. (Proč se třeba egyptští císaři vydávali za bohy? Nárok na trůn potřeboval mít  hlubší základ, legitimitu.) V Čechách je velice rozšířená úvaha „náboženství vedlo k válkám, tudíž nebude-li žádné náboženství, nebudou žádné války“. Na podobné myšlence je založena ateistická, mírová píseň Ziggyho Marleyho ‘In the name of God‘ (Ve jménu Božím). Tato úvaha je pochybná, i když pro svou jednoduchost svůdná. Za prvé klade rovnítko mezi náboženství a politiku. Na to musíme za prvé říci: politika a náboženství není totéž, víra a terorismus není totéž. Za druhé, pud agresivity je hluboce zakořeněn v člověku, věřícím i nevěřícím. Za třetí, jedna věc je historie, druhá moderní doba. Napomáhalo snad křesťanství v posledním staletí válce? Myslím, že spíše napomáhalo míru.

K tzv. náboženským válkám, jimž se McGrath jako historik nevyhýbá, řadí francouzské náboženské války z let 1562 až 1598 a anglickou občanskou válku z let 1642 až 1651, na jejímž konci byl popraven anglický panovník. Slavné třicetileté válce, jež se Bílou horou a vpádu Švédů přímo dotýká české historie, věnuje pouhé dvě strany; zničujícími důsledky otevřela cestu alternativě osvícenství: despotismu.

Osvícenství přineslo pokles zájmu o náboženství, spojený s touhou po míru a velkým důrazem na toleranci. Formulovalo představu Boha-hodináře. Spočívalo na víře v univerzální, nadčasový a jakoby božský rozum, kterou dnes pro specializaci věd již nikdo nezastává. Zvráceného vrcholu toto přesvědčení dosáhlo po Francouzské revoluci roku 1793, kdy na trůn v pařížském chrámu Notre-Dame byla umístěna socha bohyně Rozumu. Osvícenství věřilo, že svět je skrz na skrz poznatelný a pochopitelný, o Heisenbergově teorii neurčitosti se osvícencům ani nesnilo. Viděli svět jednodušeji, než jak ho dnes známe my.

Protiváhu osvícenské jednostrannosti tvořilo „náboženství srdce“: v Německu pietismus, v Anglii od roku 1738 metodismus. Jednalo se o novou zbožnost založenou na niternosti a prožitku, McGrath mluví o „fenoménu entuziasmu“. Nepřítomností své obdoby ve Francii, která vedla k propasti mezi církví a lidem, autor vysvětluje vypuknutí Francouzské revoluce. Ano, je to zajímavá myšlenka. Proč antifeudální revoluce nevypukla třeba v Německu? V Americe té doby se rozvinulo „velké obrození“, kladoucí důraz na náboženské prožitky jednotlivce.

(18) Rehabilitace Tovaryšstva Ježíšova

Vyváženější pohled na jezuitský řád než Američan North, jemuž jsem věnoval první díl tohoto trojdílného seriálu o historii církve, přináší Angličan McGrath. Jezuitský řád se od svého založení v roce 1534 vyvinul v nejvlivnější náboženský řád v Evropě. Nedosti na tom. Byl průkopník misií v nově objevených zemích, např. v Latinské Americe bránil domorodce před vykořisťování. (Viz film Misie.)

Právě proto koloniální mocnosti Španělsko a Portugalsko zahájily proti jezuitům tažení. Tomu předcházela mohutná kampaň a lobby, v níž byli jezuité vykreslování jako intrikáni. Obavám se, že tento pohled přetrval do dneška, ač zakladatel Tovaryšstva Ježíšova Ignác z Loyoly nebyl žádným intrikán, ale mistrem modlitby; totéž se dá říci v moderní době o kardinálu Špidlíkovi. Zmíněné státy dohnaly papeže Klementa IV. k tomu, že řád roku 1773 rozpustil. „Zrušení jezuitského řádu bývá považováno za příklad nové rozhodnosti ze strany katolických národních států, není to potvrzení existence skutečných nedostatků samotných jezuitů.“ (s. 364-365) Výhrady ve známém epigramu K. H. Borovského o „jezovitech“ (ovšem data o století pozdějšího!) lze řadit k tzv. antiklerikálnímu afektu v českých zemích. Pro své schopnosti byl jezuitský řád roku 1814 obnoven.

(19) Matka napoleonských válek

Velká francouzská revoluce, která jako matka napoleonských válek zásadně proměnila tvář Evropy až do dnešních dnů, začala opravdu revolučně. Finanční stav státní pokladny donutil krále Ludvíka XVI. svolat po bezmála dvou staletích parlament („generální stavy“). Obměna stávající řádu se ukázalo nemožnou, dialog mezi mocí a stavy selhal. Lid vtrhl do ulic a dobyl Bastilu. Feudální společnost založená na šlechtických privilegiích vymizela škrtem pera z dějin. Zrodila se společnost občanská, rovnostářská s občanem v hlavní roli.

Jaký měla tato proměna společnosti dopad na náboženství? Zásadní. Francouzská církev byla nezávislá na Vatikánu, což si na papeži roku 1516 vymohl zbraněmi renesanční francouzský král František Iroku 1516. Z toho logicky vyplynula úzká provázanost státu a církve (jednalo se přece o církev národní, francouzskou). Pod gilotinu se s feudálním státem dostala i víra.

Politika a náboženství se v dějinách nerozlišeně prostupovaly, ale v jednom se radikálně odlišují. „Král je mrtev, ať žije král!“ volal fanaticky cynický francouzský revolucionář. Nietzschova diagnóza smrti Boha má jinou formulaci: „Bůh je mrtvý, zabili jsme ho…“ Tohle není oslava, nýbrž zděšení. Bůh neexistuje, morálka neexistuje, vše je dovoleno. Rozum přestává být garantem pravdy, mravní zákon je canc nepsaného papíru, lidé se stávají otroku vlastních rozmarů a vůle k moci. Rozume, slouho lidí, služ! A o jedenapůl století později…? Vyhlazovací tábory stvořené svazkem nihilismu s technologiemi.   

Zpět k Francii na konci 18. století. Francouzští králové ovládli duchovenstvo, to jejich přičiněním (přesněji politickým využitím) přešlo na stranu moci. Mezi biskupy a řadovými kněžími zela propast. Pro průměrného Čecha bude tato situace těžko pochopitelná, jelikož zná jenom jednu „církev“. Co na to říct? Celý život nás potkávají jevy, které jsou za hranicemi naší dosavadní chápavosti, protože s nimi nemáme zkušenost. Nerozumíme jim (jak bychom také mohli?) a odmítáme je, protože nám nejdou „na rozum“.

Celý život si rozšiřujeme hranice své představivosti. Není náboženská zkušenosti lidstva natolik nezanedbatelná, abychom ji pojali do naší rozlišovací schopnosti? Každý se díváme na svět pod svojí subjektivní lupou, pod níž se vejde jen úzká výseč skutečnosti. Proč do tohoto úzkostlivě střeženého zorného pole nezahrnout pro jednou také křesťanství? Proč se pro jednou zkusit neuzavírat? Připustit, že i to, co nás běžně nezajímá, může být cenné? Proč na 10 sekund nevykročit mezi pojmy, jimž rozumíme? Rozumíme víře? A ještě důrazněji: můžeme mít názor na něco, čemu nerozumíme? Nestojí za to rozšířit si obzory? Vykročit do neznáma? Zkus postihnout nepostižitelné? Přesně o to usiluje McGrathova kniha.

Francouzská revoluce razila neúprosný ateismus. „Ateismus byl prométheovský osvoboditel, který sám mohl garantovat počáteční úspěch a následný triumf revoluce. (…) [Francie se] přeměnila v bezvýhradně ateistickou republiku, ve které jediní uznávaní bohové byly revoluční ideály a ti, kteří je podporovali.“ (s. 370) Ateismus se ukázal dlouhodobě neudržitelný a kolem roku 1800 bylo křesťanství opět povoleno. Jeden důsledek zůstal: odkřesťanštění pokračovalo, z oblasti kultury se víra v Krista začala stahovat do subkultury, z veřejného života do soukromého, neukazovaného. Jazyk politiky začal trvat na přísné neutralitě. Křesťana nahradil Občan. Z hlediska francouzského národního zájmu není rozdílu mezi islámem a křesťanstvím. Francie přepsala dějiny. To platí i pro nedávnou dobu. V roce 2003 to byli opět Francouzi, kdo do Předmluvy k Evropské ústavě nevpustili zmínku o křesťanských kořenech Evropy…

Jak vznikly napoleonské války? Zjednodušeně lze říci, že po roce 1789 zuřila ve Francii občanská válka. Okolní státy se začaly bát toho, že se antifeudální revoluce rozšíří k nim, a tak Francii napadly. Generál Napoleon poté napadl je. Stal se císařem a změnil Evropu: „[o]bdobí napoleonské vlády vytvořilo kulturu založenou na zásluhách a výkonu.“ (s. 378) A také zřejmě na vládě práva. Vždyť v sugestivní Poeově povídce Jáma a kyvadlo zachrání vězně před sadismem toledských inkvizitorů napoleonská armáda.

(20) Dogma viktoriánské doby a neomylnost

Jaké jsou dějiny křesťanství 19. a 20. století? V Anglii v osobě lidumilného poslance Wilbeforce přispělo ke zrušení obchodu s otroky. Křesťanství se postavilo proti nemorálnímu byznysu. Marxovi McGrath věnuje jednu kapitolu (s. 382-386), darwinismu hned dvě (s. 386-393). Všímá si toho, že se ve viktoriánské době ustavila věda jako nezávislá kulturní autorita, a konstatuje odcizení mezi městskými církvemi a dělníky. Doplním, že od konce 19. století se katolická církev výrazně angažuje v sociálních otázkách. Nedlouho po vzniku politických stran se učitelský úřad církve vyjádřil v problematice práce encyklikou O nových věcech (Rerum novarum) papeže Lva XIII. Ve 20. století napsal Jan Pavel II. encykliku O lidské práci (Laborem exercens) v r. 1981. Pokud někdo žije v představě, že modlitba je opak práce, zjistí, že tomu tak není.

První vatikánský koncil se roku 1870 nacházel pod silným politickým tlakem. Ukončila ho válka mezi Pruskem a Francií (viz slavný Rimbaudův sonet Spáč v úvalu). Koncept papežské neomylnost musíme číst v kontextu dobu. Řešil otázku nejvyšší autority v církvi: má ji římský biskup, nebo koncily? Bylo potřeba rozhodnout, kdo je nositelem konečné odpovědnosti, lidově řečeno, „kdo tu velí“. Druhým prvkem byl tehdejší spor mezi německým kancléřem Bismarckem a papežem, jinými slovy politika. Bismarck, protestantský pietista, pronásledoval katolíky v Prusku.

Kapitolu McGrath věnuje pověstnému modernismu v teologii. Znamenal interpretaci osvícenství a jeho přijetí a formuloval některé známé výroky, jako „Ježíš hlásal království [Boží]. Co se ve skutečnosti objevilo, bylo církev.“ Napsal ho fr. teolog Alfred Loisy v roce 1902. Všímal si proměn dogmatického učení v dějinách: jinak mluvila patristika (sv. Augustin), jinak scholastika (sv. Tomáš) a jinak zase moderní doba (např. kardinál Newman).

(21) Americký experiment

Zajímavé je sledovat proměny křesťanství ve Státech. S americkou revolucí roku 1776 je spojena naprosto moderní ústava, která odděluje církev a stát. Paradoxně v tom někteří spatřovali záruku toho, že Amerika zůstane křesťanským státem. Proces vytváření americké Ústavy trval více než 10 let. Jedna z hlavních tezí zněla, že „oddělení církve a státu je základem pro zajištění svobody svědomí“ (s. 407). Křesťanské církve – jako baptisté (novokřtěnci), presbyteriáni a metodisté – se zřekly politické moci, aby tím předešly nábožensko-politickým konfliktům, známým z Evropy 17. století. V Ústavě je např. zakotveno právo nepodporovat žádné náboženství. „[S]tát a církev musí být, pro dobro církve (!), oddělené.“ (s. 409)

Klíčová je jedna věc. Ústava sama proslule neobsahuje ani jednu zmínku o náboženství. Amerika se však považuje za křesťanskou zemi. Jak je to možné? Díky Prvnímu dodatku Ústavy, která zaručuje svobodu vyznání. „První dva [američtí prezidenti], Washington a Adams, se vyznačovali pozitivním pohledem na roli náboženství ve veřejném životě,“ přestože sami byli spíše osvícenskými deisty (s. 409)

Od roku 1800 procházela Amerika oživením zbožnosti, které se vyznačovalo velkými táborovými setkáními, evangelijním svědectvími a konverzemi černošských otroků. Tento jev se označuje jako „druhé velké probuzení“ nebo „revivalismus“, česky řečeno obroda. V roce 1853 byla vysvěcena první americká farářka.

McGrath se dále věnuje křesťanským souvislostem války Severu proti Jihu; rozvoji letničního hnutí, které později v podobě charismatické obnovy masivně zasáhlo katolicismus; misím v Asii a rozdílům mezi církvemi a misijními společnostmi a mezi misionáři a koloniálními úředníky. Dozvíme se, že „misionáři byli jen zřídka kulturními imperialisty“, nerozšiřovali křesťanství pro zisk (s. 435). Třeba mocná Východoindická společnost, kterou známe z verneovek, si misie nepřála, překáželi jí ve drancování kolonií.

Silný je příběh o obrácení otrokáře Johna Newtona, který o své duchovní proměně napsal hymnus Úžasná milost (s. 441). Zaujmou překlady Bible do jazyků severoamerických indiánů. Pro českého čtenáře bude mít hodnotu poznatek, že do kontaktu s indiány vstupovali i moravští osadníci (s. 446). Co se týče kontaktu s exotickými kulturami, nekřesťanská náboženství se v roce 1910 považovala za předstupeň křesťanství.

(22) Na prahu dvacátého století

Na moderní dobu datovanou od roku 1914 si autor vyhradil 110 stran. Po napoleonských válkách začal proces rozdrobování Evropy na jednotlivé státy. První světová válka ho dále prohloubila i tím, že definitivně pohřbila vizi jednotného křesťanstva (christianitas). Některé ze středoevropského hlediska lokální události měly vliv na světový vývoj. Proč si Hitler myslel, že mu holocaust projde? Protože Turci v roce 1915 zmasakrovali sta tisíce Arménů a evropské mocnosti při poválečném jednání válečné zločiny dokázaly potrestat. „Proti Turecku nebyla podniknuta žádná akce, což mnohé později – mezi nimi i Adolfa Hitlera – vedlo k tomu, že usoudili, že mezinárodní společenství takového akty genocidy toleruje, zejména pokud jsou prováděny pod rouškou ‚válečné mlhy‘“. (s. 460)

K modernímu pohledu na náboženství výrazně přispěla psychoanalýza. Hlavním motivačním faktorem náboženství je podle Freuda vina. Freud náboženství viděl jako „výsledek posedlosti rituálem a uctíváním otcovské autority“. McGrath však upozorňuje, že „Freudova teorie o společenském původu náboženství v současnosti nenachází velkou podporu“. (s. 477) Vztah víry a psychologie vždy fascinoval americké křesťanství.

Španělská občanská válka představuje jedno z nejrozsáhlejších pronásledování katolíků v dějinách, ačkoli násilí zneužívaly obě strany. Španělsko také sloužilo jako cvičiště moderní válečné techniky. Vzestup nacismu v Německu McGrath hodnotí tak, že církve zaspaly.

(23) Komunistické pronásledování všech náboženství

V roce 1945 se východní Evropa dostala pod sovětskou sféru vlivu. SSSR, jehož ideologiemi byl materialismus a ateismus, začal systematicky likvidovat sakrálno. Jeho prostředky byly indoktrinace, manipulace, demagogie, tendenčnost. „Sovětské školní učebnice opakovaně zdůrazňovaly nenávist náboženství pomocí sloganů jako ‚Náboženství představuje fanatický a zvhlý obraz světa‘ nebo ‚Náboženství je prostředek duchovního zotročení mas‘.“ (s. 487) Komunismus tak zasel myšlenkové dědictví, které je v naší zemi patrné dodnes. Tady hledejme vysvětlení toho, že je ve 21. století je u nás možné (konkrétně v Ústí nad Labem), aby někdo nevěděl, kdo je to Hospodin.

Jednu kapitolu si McGrath vyčlenil na sekularizaci 60. let, kdy odkřesťanštění zavedly všechny západoevropské státy, a jednu na Druhý vatikánský koncil, který reagoval na „potřebu teologické rekonstrukce a reformace“. Od dob Tridentu (cca 1580) se církev nesešla. McGrath vyzdvihuje dva počiny II. Vaticana:

• 1. konec bohoslužeb v latině,
• 2. větší ocenění Bible církví v konstituci Dei Verbum.

V této souvislosti autor zmiňuje nový překlad Písma do francouzštiny, tzv. Jeruzalémskou bibli, kterou do angličtiny pomáhal překládat autor Pána prstenů. „Druhý vatikánský koncil představuje milník v katolickém životě a myšlení,“ (s. 503) shrnuje světový církevní sněm nekatolík McGrath.   

 Dočteme se též o oblíbených křesťanských autorech, Chestertonovi a C. S Lewisovi. Ačkoli se některé jejich duchaplné výroky mohou jevit hledané (můj názor), moderní apologetika byla důležitá tím, že se nerezignovala před výzvami hlavního kulturního proudu.

(24) Globalizace

Moderní křesťanství je hodně spojené s Amerikou a jejími specifiky, z nichž mezi hlavní patří protestantismus. S pojmy jako exkomunikace, mocná církev nebo klatba, které známe ze školního dějepisu, tu nevystačíme. „Protestantský věřící může jednu denominaci opustit a vstoupit do jiné – a nadále zůstat protestantem.“ (s. 517) Rozejít se s církví v moderním světě neznamená rozejít se s vírou.

Pro křesťany v Americe i jinde je módní heslo „nejsme žádná církev“. Rubem asociálního individualismu je izolace, neschopnost komunikace, osamělost. A také menší kontrola moci. Mezi moderní způsob setkávání patří fenomén komunitního kostela, megacírkev a další nové formy.

Ve věku globalizace se ukazuje, že křesťanství není jen evropské náboženství. Na Středním východě v posledních staletích převládl islám. Novou formou masového náboženství je letniční hnutí. Poslední kapitolu autor věnuje spojení křesťanství v prostředí internetu. Místo výrazné tečky na konec autor nabídne další studijní literaturu.

Jak McGrathovy Dějiny křesťanství zhodnotit? Jsou přehledovým titulem. Jsou podložené solidními prameny, a přitom jsou psané přístupně (dobře se čtou). S uživatelskou přívětivostí nabízejí ve zkratce monumentální pohled na křesťanství, průzor do duchovní paměti. A co je snad nejdůležitější: jsou psané pro všechny. A jejich informační hodnota je vysoká. Povedl se výklad o Francouzské revoluci. Navýsost aktuální jsou pasáže o křesťanství v Asii a objevování nekřesťanských kultur.