Polistopadová generace a politika 20 let po Listopadu

Ostřílený pozorovatel české politiky z levého úhlu pohledu, Alexandr Mitrofanov, se v Právu zamyslel nad šancemi „malých“ stran v nadcházejících eurovolbách. Zdůrazňuje, že to mají těžké, neboť alternativ, které voliče zklamaly, už tu bylo mnoho. Vyjadřuje tak něco, co často slyším od lidí při volební kampani: „o změně už tu mluvil kdekdo, takových jako vy už tady bylo, už nikomu nevěřím...“ Avšak jsme (Eva Palatová, Jiří Plecitý, já – tedy představitelé polistopadové generace na čele letošní kandidátky SNK Evropských demokratů) skutečně stejní, jako ti, kdo se v uplynulých letech zaklínali „změnou“, aby nakonec přinesli jen zklamání? Je naše volání po změně české politiky jen nedůvěryhodným opakováním rétoriky Unie svobody, Cesty změny, Zelených?

Nositelem „změny“ v české politice doposud většinou byli lidé, kteří sami o sobě představovali spíše kontinuitu. Unii svobody zakládali bývalí místopředsedové ODS, Cestu změny zase bývalý místopředseda Unie svobody. Čtyřkoalice stála na ostřílených politických harcovnících 90. let. Zelené do vlády přivedl člověk, který se v české politice pohybuje od roku 1989. 

Mnoho lidí, včetně Václava Havla, čekalo změnu od mladé generace. V naší politice v uplynulých letech nechyběly mladé tváře. Avšak kdo by dnes tvrdil, že politiku změnili k lepšímu lidé jako Stanislav Gross či Ivan Langer? Aféra Jana Moravy ukázala v až absurdním rozměru, že mládí samo o sobě není zárukou kvality. Naopak: může být synonymem naprosté vyprázdněnosti a cynismu. Avšak tito lidé nejsou reprezentativním vzorkem polistopadové generace, která si v drtivé většině vybrala pro seberealizaci jiné oblasti života než politiku. Česká politika se změní k lepšímu, až naštvání této většiny naší generace dosáhne míry, která přiměje dostatečný počet z nás dát stranou svůj osobní komfort a vrhnout se do politiky. 

Na naší kandidátce dnes přicházíme s novým typem lidí. Vedle zkušených osobností zejména z nevládního sektoru, komunální politiky a byznysu jsou v první pětce tři kandidáti, kteří se zřetelně liší od běžného profilu českých politiků: třicátníci, kteří v uplynulých 15 letech sbírali studijní i profesionální zkušenosti doma, ale též z velké části v zahraničí.  

Pádu komunismu a nově nabyté svobody jsme využili k seberealizaci v evropské konkurenci, k poměřování svých schopností se „západními“ standardy. Pro domácí euroskeptiky jsme odrodilci a „eurohujeři“. Ve skutečnosti jsme jen nositelé otevřeného pojetí češství, které se bez komplexů prosazuje v cizině. Jsme přirozeně „proevropští“, neboť je pro nás přirozené se v Evropě pohybovat, využívat všech příležitostí, které nám otevřená Evropa dává a které bohužel kvůli komunismu generace našich rodičů a prarodičů neměly. To neznamená, že jsme méně „češští“ – spíš naopak. Jen své češství a evropanství vidíme jako cosi, co se vzájemně doplňuje a posiluje. Jako velká část naší generace máme zkrátka za sebou jinou zkušenost, a proto i jinou mentalitu, jiný pohled na svět, jiné ideály a hodnoty než politici, kteří řídí naši zemi posledních dvacet let. 

Ať mi klidně někdo vysvětluje, že mé názory jsou špatné, že třicátníci, kteří strávili pár let v zahraničí, nemají v české politice co pohledávat, že naše názory na Českou republiku, Evropu a svět jsou zcestné, apod. Těmto debatám rozumím a velmi rád je povedu. Ale ať mi nikdo prosím neříká, že přicházíme s něčím, co tu už bylo, že jsme ze setjného těsta jako lidé, kteří dovedli naši politiku do dnešního stavu.  

Zda jsme lepší, to musíme teprve dokázat. Ale že jsme jiní a že náš nástup sám o sobě znamená změnu, to je fakt, který nám nikdo nemůže upřít. Je na voličích, aby si vyhodnotili, zda česká politika takovou změnu potřebuje a zda nám dají šanci ukázat, že jsme nejen jiní, ale že také politiku budeme umět dělat lépe, než bylo doposud v našich končinách zvykem.