K novoročnímu projevu Václava Klause

Často zde ostře polemizuji s názory a tvrzeními Václava Klause o EU. Dnes ale rád napíšu něco pozitivního: umírněný tón jeho novoročního projevu je slibným příspěvkem k úspěchu českého předsednictví EU. Jak už jsem tu psal, jsou dva Klausové: prezident České republiky a (anti)euroaktivista. 1. ledna k nám promluvil ten první. Nezapřel toho druhého, což po něm nelze chtít, ale udělal to decentně. Pokud by takto vystupoval i nadále, byla by to dobré nejen pro naše předsednictví, ale pro politickou debatu o EU obecně.

Je situace, kdy prezident k našemu úspěchu v EU pasivně přispívá tím, že aktivně neškodí, maximem toho, co můžeme od Václava Klause očekávat? Mnohé otázky, které ve věci Evropské unie klade, jsou legitimní. Kdyby ze svého arzenálu odstranil nepravdivé či účelově zkreslené argumenty (typu „evropská policie zasahující na našem území“) i verbální a symbolické provokace (narážky na SSSR, RVHP, Mnichov, předsednictví jako pouhé rozdávání upomínkových předmětů, apod.), jeho výroky o EU by sice ztratily na mediální atraktivitě, ale na evropské politické scéně by posílila jejich váha. Otázka je, zda mu o to jde či zda mu lépe vyhovuje, když se tváří v tvář reakcím na své provokace stylizuje do role „disidenta“ či přímo mučedníka. Nadcházející týdny a měsíce možná přinesou odpověď. 

S Václav Klausem souhlasím, když říká, že EU má být „prostorem skutečně demokratickým, prostorem, kde je politické rozhodování co nejblíže k občanovi, kde je každý politik nucen se občanovi zodpovídat a kde může být politik účinně kontrolován“. Bohužel se však už neshodneme v hodnocení dnešní unie a Lisabonské smlouvy ve světle těchto kritérií. Jsem přesvědčen, že v kategorii mezinárodních organizací je dnešní EU široko daleko nejdemokratičtějším útvarem – právě proto, že je originální (a proto tak složitou a nesnadno pochopitelnou) unií států i občanů. A Lisabonská smlouva přináší další posun správným směrem (posílení role Evropského parlamentu, posílení politické odpovědnosti klíčových představitelů unie, posílení kontrolní role národních parlamentů, atd.). To neznamená, že považuji dnešní EU za dokonalou. Opak je pravdou. Unie se musí dál vyvíjet a v mnohém změnit. Ale s Václavem Klausem a jeho příznivci se radikálně liším v názoru na léky, které je jí třeba předepsat. Například Lisabonskou smlouvu považuji za rozumnou a realistickou terapii, zatímco pro Václav Klause je to smrtící jed. 

V jedné věci Václavu Klausovi nerozumím: když říká, že k členství v EU neexistuje alternativa. Kdybych si o EU, o logice evropské integrace, o (ne)užitečnosti vytváření nadnárodního politického systému myslel to, co říká on, bez váhání bych byl proti našemu členství v EU. Z nějakého důvodu se však Václav Klaus nechce odhodlat k výzvě k vystoupení z EU a proto si vytváří mýtus o dosavadní „jakžtakž dobré EU“, kterou by Lisabonská smlouva od základu změnila a zkazila. Ovšem Lisabon nepřináší změnu kursu evropské integrace, jen jej potvrzuje a plavidlo jménem EU upravuje tak, aby lépe plulo. Pokud si někdo myslí, že lepší než jedna velká loď je houf 27 člunů a že navíc my s tím svým člunem chceme systematicky plout někam jinam než většina ostatních, pak je skutečně lepší z té lodi vystoupit. Zůstávat na ní a dělat vše proto, aby stála na místě nebo šla dokonce ke dnu, je špatné řešení pro nás i pro ostatní.