Ještě k Listině a Klausově "výjimce"

Michal Petřík, poradce Václava Klause, obhajujoval v HN požadavek na připojení České republiky k „protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království" (HN, 29/10/09). Dává jej do souvislosti s majetkovými nároky sudetských Němců. Ocitoval i pasáž onoho protokolu, jehož platnost pro Českou republiku  byla mezitím v Bruselu dojednána: "Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora EU ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které listina potvrzuje." Škoda, že sám této citaci nevěnoval více pozornosti. Pochopil by, že bojovat proti právní závaznosti Listiny je zbytečné. A že v praxi je nejspíš zbytečný i zmíněný protokol.

Jak naznačuje použití slovesa „potvrzuje", Listina základních práv EU nevytváří nová práva, nedává občanům možnost se soudně domáhat něčeho, co jim doposud bylo odepřeno. Je pouhým katalogem základních práv, svobod a principů, které jsou společné všem členským státům, jsou již zakotveny buď v jejich ústavních dokumentech nebo v jimi ratifikovaných mezinárodních úmluvách a v rámci EU již platí jakožto obecné právní zásady.

Vezměme příklad, který Michala Petříka trápí: právo na vlastnictví (čl. 17 Listiny). Kdyby se podíval do Vysvětlení, doprovodného dokumentu, ke kterému se podle Lisabonské smlouvy musí při interpretaci Listiny „náležitě přihlížet", dozvěděl by se, že „tento článek je založen na článku 1 dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod." A dále: „Jedná se o základní právo společné všem ústavám členských států. Bylo mnohokrát uznáno judikaturou Soudního dvora." Tedy žádné nové právo, které by doposud Česká republika nemusela respektovat. Právo na vlastnictví je u nás již dnes zaručeno, neboť jsme signatářem zmíněného dodatkového protokolu, figuruje v naší Listině základních práv a svobod a je uznáno judikaturou Soudního dvora Evropských společenství, která je pro nás jakožto člena EU závazná.

V tomto zbytečném boji je britsko-polský protokol zbytečnou zbraní. Jak naznačuje i použití slovesa „nerozšiřuje", z právního hlediska má jediný význam. Dává dotyčným zemím pojistku proti hypotetické možnosti interpretovat Listinu ve smyslu vytváření nových práv, která doposud v daném státě neexistovala. Ovšem i bez něj je Listina protkána pojistkami proti takové interpretaci, která se proto v praxi jeví jako velmi nepravděpodobná. Lord Goldsmith, který pro britskou vládu text protokolu navrhl, k tomu ostatně napsal: „Negociace [vedoucí k britsko-polskému protokolu] daly vládě příležitost posílit existující záruky." Čtyřiadvaceti zemím záruky obsažené v samotné Listině stačí. Británie, Polsko a na poslední chvíli i my jsme si řekli o jejich posílení. Paranoia, potřeba ukázat svaly před domácím publikem či jen chuť exhibovat svou euroskeptickou odlišnost?

Je vzhledem k výše řečenému zbytečná i samotná Listina základních práv EU? Pro ochranu práv občanů v praxi v zásadě ano. Ne úplně z hlediska teoretického rizika, že by tato práva byla porušena některým z orgánů EU. V jádru však jde ještě o něco úplně jiného. Listina svou existencí jasně podtrhuje fakt, že Evropská unie je politickým společenstvím založeným na sdílených hodnotách. Sesbírat již existující práva a takto vytvořený ucelený a viditelný katalog zařadit mezi zakládající smlouvy Unie je právně možná nadbytečné, ale politicky významné. Je to další způsob, jak podtrhnout skutečnost, že Unie je víc než pouhou mezinárodní organizací či zónou volného obchodu. A jak v Lisabonské smlouvě zachovat alespoň něco z ambice původní evropské ústavy.

Je zřejmé, že právě toto Michalu Petříkovi či Václavu Klausovi na Listině vadí. Jde o legitimní politický a ideologický spor o smysl Evropské unie. Ale nemuseli by ho znečišťovat nefér pseudoprávními argumenty a jitřením starých ran naší národní historie.

Tento článek vyšel 4/11/09 v Hospodářských novinách