Církevní restituce aneb máme se bát nové Bílé hory?

Jednou ze zpráv tohoto týdne bylo, že v noci na 8. listopadu (paralela s datem bitvy na Bílé hoře je čistě náhodná) Poslanecká sněmovna přehlasovala Senát a schválila zákon, na jehož základě dojde k majetkovému vyrovnání státu s církvemi. I přesto, že přijaté řešení není úplně optimální, je třeba si uvědomit, že v podstatě žádné řešení nebude ideální a většina bezkonfesních občanů tohoto státu jistě nebude nikdy tleskat tomu, že stát na církve postupně převede majetky za miliardové hodnoty.

Strašení „církevními restitucemi“ využila ve své kampani před krajskými volbami i sociální demokracie, byť toto téma s těmito volbami nesouviselo, neboť návrh církevních restitucí musí být schválen zákonem, tedy na centrální úrovni Parlamentem ČR. Pravdou je, že o restitucích církevního majetku se hovoří prakticky již od počátku devadesátých let, přičemž od této doby je značné množství majetku (zejména půdy) pro tyto restituce blokován.

Není mou ambicí se v tuto chvíli zabývat skutečností, zda systém navracení majetku církvím a s tím související finanční náhrady je nastaven správně, či nikoli. Rovněž nechci hodnotit, zda součástí tohoto narovnání mají být i církve nově vzniklé po roce 1989. A nebudu rovněž rozvádět, že vracení majetku církvím se mělo odehrát už dávno, v dobách hospodářského růstu. V dnešní době, s takovým odstupem od pádu komunistického režimu a v souvislosti s hospodářskou stagnací, se jakékoli transfery majetku od státu k církvím minimálně velmi těžko mediálně vysvětlují a obávám se, že současná vláda má s mediální prezentací této problematiky (ostatně stejně jako s prezentací problematiky jiných oblastí) značné problémy.

Podle mého názoru je však třeba shrnou základní důvody pro narovnání s církvemi. Patří mezi ně zejména odblokování majetku, se kterým v současné době stát a mnohé obce nemohou disponovat a u mnoha obcí je tak omezen jejich územní rozvoj, budovy bez jasného vlastníka chátrají, apod. Pokud tu tedy někdo vystupuje proti církevním restitucím, pak by měl jasně uvést řešení tohoto problému, například i tím, že se jasně vyjádří ve smyslu, že církevní restituce nechce a iniciuje v tomto směru změnu legislativy a odblokování bývalého církevního majetku.

Primárně je třeba si uvědomit, že návrh se vyrovnává s poměrně nedávnou minulostí a v neposlední řadě, že návrh směřuje zejména do budoucna, neboť stát již například nebude hradit platy duchovním. V této souvislosti je jistě zajímavé, že ČSSD po ostré mediální kampani, již nenapadá samu podstatu narovnání s církvemi a restituce, ale nyní zpochybňuje zejména výši finančních kompenzací a systém financování církví.

Jak jsem uvedl již výše, nechci se tu pouštět do vyzdvihování přijatého návrhu a jistě bych si uměl představit lepší model, který by více akcentoval současné ekonomické problémy. Podstatnější však podle mého názoru je, že bylo dosaženo shody mezi expertními komisemi státu a církvemi, a že je možno i v této oblasti udělat tlustou čáru za minulostí a zabývat se důležitějšími problémy, které nás trápí. Byť nepatřím mezi aktivní příznivce jakékoli z registrovaných církví, tak jsem přesvědčen, že jasně identifikovatelný vlastník s odpovědností je lepší než stát, jehož jménem s tímto majetkem nakládá „armáda“ úředníků, kterým na tomto státním majetku povětšinou nezáleží.