Portugalsko to za války hrálo na obě strany – a vyplatilo se mu to

Česká veřejnoprávní televize uvedla v pondělí velice zajímavý francouzský dokument nazvaný „Portugalsko za druhé světové války“, jehož hlavní postavou byl tamní diktátor (oficiálně jen premiér) Antonio Salazar.

Tato „nejstarší koloniální říše světa“, jak zemi na samém jihozápadním cípu našeho kontinentu charakterizují autoři filmu, patřila podobně jako sousední Španělsko, ale také Irsko, Švýcarsko a Švédsko, k těm státům v západní Evropě, které během dotyčného globálního konfliktu zachovávaly neutralitu. Salazar ovšem pohrdal takovými záležitostmi jako demokracie a občanská práva a metody jeho tajné policie se v mnohém podobaly německému Gestapu, takže šlo de facto o fašistický režim. Mohlo by se tudíž zdát, že vzory tohoto autokratického politika nepovolujícího žádnou opozici byli Hitler a Mussolini, tak tomu ale nebylo; pokud se toho prvního týče, nesdílel jeho rasismus, a v případě toho druhého mu připadalo nedůstojné, jak vystupoval na veřejnosti.

Poté, co v červnu 1940 nacisté porazili Francii, která přitom měla mnohem silnější armádu než Portugalsko, nicméně Salazar přemýšlel, zda by se neměl stát jejich spojencem. Zároveň si ale uvědomoval, že jeho zemi vážou staleté svazky se Spojeným královstvím, i po vypuknutí bojů na evropském kontinentu bylo ostatně dál závislé na dovozu nejrůznějšího zboží loděmi britského obchodního námořnictva. Nakonec se tedy rozhodl pro jakousi pragmatickou politiku s tím, že je prostě třeba, aby se ta válka za každou cenu nějak „přežila ve zdraví“; navenek se přitom snažil zachovat na Berlíně i Londýnu nezávislost, ve skutečnosti to ovšem „hrál na obě strany“.

Určitý problém pro něj po porážce Francie ovšem představovalo zhruba dvacet tisíc uprchlíků, kteří z ní po překonání Pyrenejí a ne právě přátelsky nakloněného Španělska dorazili do Salazarovy země. Ta se jim následně proměnila v jakousi „obrovskou čekárnu“, jelikož měli obavu, že by Hitler nakonec mohl obsadit i Portugalsko, a chtěli tudíž pokračovat dál, hlavně do Spojených států, museli však nejdřív získat americká víza. V této souvislosti mne mimochodem překvapilo, že mezi těmito lidmi byli podle dokumentu kromě převažujících Němců, zřejmě v drtivé většině Židů (viz také E. M. Remarque a jeho román Noc v Lisabonu nebo svým způsobem i film Casablanca), také Čechoslováci ─ domníval jsem se, že ti utíkali před nacisty přes Polsko a po jeho kapitulaci přes Balkán.

Portugalská metropole utečencům samozřejmě připadala ve srovnání s částí Evropy okupovanou Hitlerem jako nějaká oáza, mimo jiné večer zářila světly, jak uvádí výše zmíněný spisovatel, protože se zde nemuselo zatemňovat. Země to ale zároveň byla velmi konzervativní a její společnost sešněrovaná, pokud například chtěly jít zdejší ženy do zaměstnání, musely k tomu mít povolení od manželů. Místní lidé na nové obyvatele, i když jen dočasné, tudíž pohlíželi s rozpaky, i když zároveň i s jistými sympatiemi, protože viděli, že jsou přirozenější, otevřenější a svobodnější. Úřadům se ovšem chování nově příchozích vůbec nezamlouvalo, takže je třeba pokutovaly za příliš odvážný střih plavek (na jednom záběru je ostatně opravdu vidět, že jedna z žen na pláži má jejich spodní díl vzadu už tehdy ve stylu tanga).

Skutečnost, že Salazarův stát na své území přijímal osoby prchající před nacisty, se přitom samozřejmě vůbec nelíbila jak v samotném Berlíně, tak ani v Madridu. Jeden vysoký španělský úředník v této souvislosti například prohlásil: „Pokud si Německo přijde do Lisabonu vyzvednout své odpůrce, neměli by se Portugalci ničemu divit.“

Jejich vládce si přitom uvědomoval nebezpečí německo-španělské vojenské spolupráce, jelikož by to generálu Francovi umožnilo uskutečnit jeho dávný sen, totiž svého západního souseda anektovat. Něco takového bylo ostatně už kdysi tématem jeho závěrečné písemné práce na vojenské akademii, jejíž název zněl „Jak zaútočit na Portugalsko a okupovat ho během dvaasedmdesáti hodin“.

Dvacátého třetího října 1940 se Franco v Hendaye, tedy na posledním francouzském nádraží před hranicí se Španělskem, sešel s Hitlerem, zatímco Salazarovi dobře informovaný zdroj sdělil, že 15. prosince, tedy ani ne za dva měsíce, má skutečně dojít k napadení jeho země tou sousední. Ten se zděsil, protože disponoval jednou z nejmenších armád v Evropě, zatímco Caudillo proti němu mohl nasadit čtvrt miliónů vojáků, zocelených navíc boji během občanské války, jinými slovy klást odpor by Portugalsko mohlo maximálně tři týdny.

Salazar ovšem zároveň dobře znal generálovu slabou stránku, totiž nedostatek potravin v jeho zemi. Špatnou hospodářskou situací způsobenou třemi lety zmíněné války ostatně použil i sám Franco jako jeden z argumentů, když během setkání s führerem odmítl spojenectví s Třetí říší, i když ta mu přitom dost pomohla v boji proti republikánským silám (Hitler poté údajně prohlásil, že než znovu jednat s tímto člověkem, raději si nechá vytrhat všechny zuby…).

Portugalský vládce se tudíž obrátil na Winstona Churchilla, který si samozřejmě vojenské sblížení Madridu a Berlína nepřál, a přesvědčil ho, aby Británie Francovi poskytla potravinovou pomoc (kterou Německo už předtím odmítlo) za podmínky, že ten se nepřipojí k Ose. Když pak dodávky dorazily, byl Salazar informován, že k útoku Španělska na jeho západního souseda skutečně nedojde.

Lisabon mezitím žil coby bezpečné město naplno, a poté, co se většině uprchlíků postupně podařilo odplout za moře, vystřídali je úplně jiní lidé. Šlo o slavné herce, takže na záběrech jsou vidět například Laurence Olivier a jeho tehdejší žena Vivien Leighová (známá jako Scarlett O’Hara ve filmu Jih proti severu), jak hovoří po vylodění v přístavu s místními novináři. Pravidelně sem však přijížděla také vynikající tanečnice Josephine Bakerová, která podle autorů dokumentu pracovala pro francouzský odboj.

V listopadu 1941 ovšem dorazil do Lisabonu také blízký spolupracovník Hitlera Albert Speer s cílem získat od Portugalska dodávky vojensky důležitého materiálu, totiž wolframu. Salazarova země byla významným světovým producentem tohoto kovu a Němci jej potřebovali k výrobě munice do tanků.

Začátkem roku následujícího pak skutečně došlo k podepsání dohody o tomto obchodu. Ten byl pro Portugalsko finančně velmi výhodný a válka se pro něj stala doslova „hospodářským požehnáním“, jelikož wolfram nacistům prodávalo za až šestkrát vyšší než obvyklou cenu, a navíc si tím zlepšilo s Třetí říši vztahy. Churchilla samozřejmě něco takového naopak vrcholně pobouřilo, nicméně Salazara nadále potřeboval, takže jej u příležitosti desátého výročí jeho vládnutí v zemi na Iberském poloostrově pozval na oxfordskou univerzitu, kde byl tomuto původním povoláním právníkovi a vysokoškolskému pedagogovi udělen čestný doktorát.

V samotném Lisabonu se to mezitím začalo doslova hemžit britskými i německými pracovníky tajných služeb. V prvním z obou případů to byli mimo jiné i později slavní spisovatelé Graham Greene, klasik špionážní literatury, a Ian Fleming, autor knih o agentovi jménem James Bond.

V květnu 1943 se americký prezident Roosevelt sešel v Bílém domě s Churchillem a jednali o vylodění spojeneckých vojsk na italské Sicílii a později i ve francouzské Normandii. Pro úspěch obou operací bylo nutné zajistit nějakou námořní a leteckou základnu v Atlantickém oceánu, a jako nejvhodnější se jevily Azory, které patřily Portugalsku. Oba státníci se tudíž obrátili na Salazara, ten ovšem jednání protahoval, jelikož se snažil na oplátku něco získat i pro sebe; netušil ovšem, že Spojenci byli připraveni zmocnit se souostroví třeba i silou, bez jeho svolení, takže když se to dozvěděl, nakonec souhlasil (britský premiér jej podle autorů dokumentu na oplátku ujistil, že Západ bude i po skončení války tolerovat jeho autoritářský režim).

Portugalsko ovšem zároveň i nadále prodávalo Německu wolfram, což se vůbec nelíbilo Churchillovi a chtěl diktátora nechat svrhnout. Když to Salazar zjistil, otočil a vývoz zastavil – shodou okolností necelých čtyřicet osm hodin před vyloděním Spojenců v Normandii.

Osmého května 1945, po kapitulaci Německa, vyšli obyvatelé Lisabonu, mezi nimi i tehdy dvacetiletý Mario Soares, budoucí premiér a prezident země, masově do ulic, aby tuto událost oslavili a zároveň využili k volání po demokratických změnách ve společnosti. Hned následujícího dne ovšem Salazar veškeré další demonstrace zakázal. V listopadu toho roku pak sice uspořádal na doporučení Spojenců parlamentní volby, ale když politická opozice na jeho žádost zveřejnila své kandidáty, nechal je pozatýkat.

Spojené státy a Velká Británie nijak zvlášť neprotestovaly, i když samy podporovaly demokracii, protože jim podobně jako v případě Španělska v počínající studené válce proti Sovětskému svazu vyhovoval antikomunismus portugalského vedení. Země se tudíž o něco později stala jedním ze zakládajících členů NATO a bývalý velitel její tajné policie například prezidentem Interpolu.

Antonio de Oliveira Salazar vládl své zemi čtyřicet dva let. Ze své funkce odstoupil v roce 1968 a o dva roky později zemřel.