Milan Kundera: Proč ten obrat o sto osmdesát stupňů?

„Z takového toho literárního pohledu nepovažuji Žert za nejpozoruhodnější Kunderův román … je znát, že jde o prvotinu a že se potom propsal někam dál,“ říká v pořadu České televize historie.cs šéfredaktor časopisu Host Jan Němec.

Já se na rozdíl od něj domnívám, že zmíněná kniha je velmi pozoruhodná, ovšem – a teď zřejmě vyslovím pro někoho naprosto kacířský názor – z celé tvorby u nás i v zahraničí tolik oslavovaného autora jako jediná. Četl jsem ji sice už relativně dávno, ale dodnes si pamatuji, že bez dechu, a to díky způsobu, jakým byla napsaná, jejímu spádu, sevřenosti, vypravěčskému umu, a dokonce i určitému napětí.

Za covidu jsem v knihovně své ženy objevil tři další Kunderova díla Život je jinde, Valčík na rozloučenou a Nesmrtelnost, a zatímco jsem se jimi „prokousával“, nestačil jsem se divit. Co to proboha je? ptal jsem se sám sebe. O čem to ten člověk mluví? Kde zůstal ten strhující příběh z jeho románové prvotiny?

Připadalo mi, že pro všechny tři knihy byla typická jakási chaotičnost, kdy spisovatel přeskakuje z jednoho tématu na druhé a místy je dokonce až nesrozumitelný, že tu nic přirozeně neplyne a není nic, co by zaujalo nebo dokonce uchvátilo. Když jsem se pak svěřil manželce, že mi to celé připadá coby jakási intelektuálština, nejen že souhlasila, ale dokonce tu charakteristiku upřesnila na „pseudointelektuálštinu“. Každopádně bych byl velmi vděčen každému, kdo v tomto blogu dojde až sem a přinejmenším jeden z těch románů četl, kdyby mi na něj v diskusi mohl sdělit svůj názor.

Zároveň mne ovšem moje drahá polovička upozornila, že když se mi nějaké umělecké dílo nelíbí, tedy všeobecně vzato, odhlédnuto od konkrétního díla Milana Kundery, neznamená to ještě automaticky, že není kvalitní. S tím nelze než souhlasit, připomnělo mi to ostatně, jak jsem zde před časem zveřejnil blog nazvaný „Jsem méněcenný, když mne většina filmů Jiřího Menzela neoslovila?“, a jeden z diskutujících mi připomněl to známé úsloví o „gustu a dišputátu“.

Taky si říkám, zda mám vůbec právo hodnotit tvorbu věhlasného autora, když jsem četl jen pět jeho knih (kromě zmíněných čtyř ještě povídky Směšné lásky). Třeba bych změnil názor, kdybych tak učinil i v případě Knihy smíchu a zapomnění, kterou renomovaný britský deník Guardian v roce 2003 zařadil mezi sto nejvýznamnějších románů všech dob, a Nesnesitelné lehkosti bytí, přeložené do více jak čtyřicet jazyků.

Kundera přitom není jediný spisovatel, který se uvedl naprosto mistrovským, napínavým a zároveň srozumitelným dílem, poté však obrátil o sto osmdesát stupňů a začal psát úplně jinak. Jako příklad by mohl posloužit slavný britský autor John Le Carré, jehož v pořadí třetí román The Spy who came in from the cold (Špión, který přišel z chladu) je naprosto strhující ukázkou špionážní literatury, zatímco pozdější The Honorable Schoolboy (Ctihodný školák) jsem pro naprostou chaotičnost děje – pokud tam vůbec nějaký byl – po prvních několika kapitolách odložil.

A nejde jen o spisovatele. Poté, co jsem někdy v druhé polovině šedesátých let minulého století viděl nádherný film Silnice, jehož autorem je Federico Fellini (shodou okolností jde také o třetí v pořadí, když předtím natočil Bílého šejka a Darmošlapy), jsem se nesmírně těšil na jeho další tvorbu, jaké však zklamání, ať již šlo o Cabiriiny noci, Sladký život, 8 a půl nebo Giulietta a duchové. Jednoduše naprostý ústup od něčeho, co tak říkajíc vezme za srdce.

Možná jsem prostě ty tři Kunderovy romány, o nichž se zmiňuji v úvodu (stejně jako Felliniho filmy následující po Silnici) prostě jen nepochopil; nevylučuji, že mají nějakou obrovskou kvalitu a význam, které mi jednoduše zůstaly skryty, protože mně je v uměleckých dílech blízký realismus a epika, anebo by se mi třeba ukázaly až při druhém čtení. Stejně mi ale ten radikální obrat k úplně jinému způsobu vyjadřování, k úplně jiné formě, leží v hlavě.

Neustále se také snažím zahnat dvě zřejmě velmi troufalé a provokativní myšlenky. Podle té první se prostě někteří tvůrci na počátku své dráhy nějakým dílem etablují a pak už se v duchu oné slavné pohádky Hanse Christiana Andersena Císařovy nové šaty nikdo neodvažuje vystoupit proti proudu a další jejich díla kritizovat. Tou druhou je pak pocit, že řadě lidí stačí označit za velké umění takové, které je nesrozumitelné.

Na závěr bych rád uvedl dva zážitky z Francie, země Milanu Kunderovi tak blízké. K prvnímu došlo v roce 1969, kdy jsem ještě coby teenager několik dní pobýval v rodině jistého lékaře ve městě Valence. Jeho dcera, zhruba stejně stará jako já, mi tehdy řekla: „Vy jste z Československa? Já zrovna čtu úžasnou knihu jednoho vašeho autora, jmenuje se Žert!“

Druhý zážitek se odehrál o plus mínus dvacet let později, v roce 1990, kdy jsme po otevření hranic zamířili se ženou do Paříže, kde na jednom z předměstí bydleli naši dávní známí, on zaměstnanec francouzských železničních odborů a ona učitelka matematiky na základní škole. Poté, co jsme vystoupili z vlaku, šli jsme shodou okolností kolem knihkupectví a uprostřed výlohy, na nejvíce viditelném místě, tam měli vystavenou knihu, na jejíž obálce stálo „Milan Kundera, L´Immortalité. Roman“. Hned po svém příchodu jsme o tom tudíž našim hostitelům říkali, jejich reakce však byla poněkud rozpačitá: „Kundera? To jméno nám nic neříká.“