Kdysi děti rodičům odebírala katolická církev, pak diktátorské režimy

Italský film Papežův zákon (výstižnější je asi jeho původní název Rapito čili „Odvlečený“), který získal na loňském festivalu v Cannes hlavní cenu, tedy Zlatou palmu, asi neudělal velkou radost Vatikánu.

O co v tomto velmi dobře natočeném snímku, „podle skutečné události, která šokovala svět“, jak zní jeho oficiální slogan, jde? V roce 1851 přijdou jedné židovské rodině žijící ve městě Bologna, tehdy se nacházející v útvaru zvaném Papežský stát, násilím odebrat šestiletého syna Edgara. Úřady totiž zjistí, že byl ještě jako nemluvně tajně pokřtěn a právo jej vychovávat má tudíž katolická církev, nikoliv otec a matka vyznávající judaismus.

Pokřtění provedla služka dotyčné rodiny (silně věřící katolička) poté, co chlapec brzy po svém příchodu na svět onemocněl a ona se domnívala, že zemře. Ke svému činu se odhodlala, protože chtěla, aby se po smrti dostal do nebe, ovem o šest let později o něm řekne představiteli inkvizice v Bologni, protože potřebuje peníze, a ta začne konat.

Rodiče se svého syna odmítají vzdát a zahájí rozsáhlou celoevropskou kampaň za jeho vrácení, do níž zapojí mimo jiné i tisk. Po několika měsících se za ním také rozjedou do Říma, do internátního zařízení pro židovské děti, které byly donuceny konvertovat. Setkání ovšem z pohledu chlapcových vychovatelů nedopadne dobře, protože Edgar zoufale prosí matku, aby jej odtud odvedla; na to je jí řečeno, že může, ale jen pokud ona i otec přestoupí na katolickou víru, což oba odmítnou.

Tohle všechno se hrubě nelíbí papeži, jehož postavení v té době už výrazně slábne a mimo jiné je obviňován, že brání sjednocení Itálie do jednoho státního útvaru. Nejvyšší představitel katolické církve se tudíž zatvrdí, naopak osobně převezme náboženskou výchovu chlapce, a dokonce jej ve své přítomnosti nechá podruhé pokřtít, což je přitom z hlediska tzv. kanonického práva dotyčného náboženství zcela nadbytečné.

V roce 1870 ale ovládnou Řím vojáci nově vzniklého Italského království, čímž skončí více jak tisíc let trvající existence Papežského státu. Jeden z nich, starší bratr Edgara, ho nyní už coby mladého muže vystupujícího pod duchovním jménem Pio Maria vyhledá a řekne mu, že teď už se může vrátit ke svému otci, matce a pěti sourozencům, ten to však odmítne se slovy, že jeho rodinou je katolická církev (a dotyčného inkvizitora mimochodem ve stejné době soud osvobodí, protože prý „jednal podle tehdy platných zákonů“).

Edgar se vrátí, až když umírá jeho matka (na pohřeb otce předtím nepřišel), přičemž využije chvíle, kdy je s ní sám, a chce ji také pokřtít. Ona to však odmítne a bratři, kteří si jeho pokusu všimnou, jej vyženou z domu.

Film, z jehož závěrečných titulků se dozvídáme, že Pio Maria v následujících letech působil coby kněz v nejrůznějších místech Evropy a zemřel v roce 1940 ve věku osmdesáti osmi let v jednom belgickém klášteře, mi připomněl, jak dnes Rusové odvlékají ukrajinské děti. Tvrdí, že je tak „chrání před hrůzami probíhajících bojů“, ale přitom je podrobují převýchově, přičemž přesnější by bylo konstatovat, že jim podobně jako katoličtí duchovní v tom římském internátě vymývají mozky.

Odvlékání dětí diktátorskými režimy ze zemí, které ovládly, ovšem není nic nového pod sluncem. Vzpomeňme, kolik třeba těch polských nebo i našich (viz mistrný film režiséra Moskalyka Kukačka v temném lese) putovalo za druhé světové války, pokud měly blond vlasy a modré oči, do rodin říšských Němců. Po jejím skončení mnoho biologických otců a matek své potomky zoufale hledalo, jak to líčí jiný strhující snímek, tentokrát amerického režiséra Freda Zinnemanna nesoucí název Poznamenaní (u nás kdysi v šedesátých letech běžel jeho nádherný western o strachu a odvaze V pravé poledne a později pro změnu také vynikající Julia, líčící osud ženy bojující proti nacismu).

Herecké obsazení filmu Poznamenaní z roku 1948 (jeho anglický název, tedy The Search neboli „Hledání“, je opět výstižnější) se přitom úzce týká naší země, jak je i dost známo, i když heslo o Zinnemannovi v české verzi Wikipedie se o něm kupodivu vůbec nezmiňuje. Matku pokoušející se po skončení války najít svého syna, v tomto případě nikoliv adoptovaného německými rodiči, nýbrž vězněného v Osvětimi, zde totiž představuje operní zpěvačka Jarmila Novotná a jeho pro změnu desetiletý Ivan Jandl. Ten dokonce dostal za svůj výkon Oscara a stal se tak prvním českým držitelem této ceny, převzít v USA mu ji už však poúnorový totalitní režim nedovolil, takže soška dorazila do Prahy poštou (byla mimochodem údajně menší než ty, které se udělují dospělým hercům).

A když už jsme u kinematografie a násilném odebírání dětí rodičům, nelze nevzpomenout i na snímek Sofiina volba. V něm polské matce po příchodu do koncentračního tábora nacisté dovolí ponechat si pouze jedno z jejích dvou dětí, přičemž pokud jim neřekne, které, skončí v plynové komoře obě, takže ona se nakonec v zoufalství rozhodne zachovat život synovi.

Film Papežův zákon, který je v tomto blogu rozebírán podrobněji, ale není jen o násilném odebírání dětí rodičům, je také – dokonce především – o náboženské nesnášenlivosti. Nejde přitom o žádné sionistické dílo, jak by si někdo mohl myslet, jeho autor, režisér Marco Bellocchio, pochází z přísně katolické rodiny, i když sám je ateista.