Situace na Ukrajině není stejná jako ve Finsku na přelomu let 1939-1940

„Nemůžete měnit kousek území za kousek míru, tak to prostě nefunguje,“ řekl v nedávném rozhovoru pro www.seznamzpravy.cz český velvyslanec při NATO Pavel Landovský.

To mi připomnělo situaci Finska na počátku druhé světové války. Severská země se tehdy, po napadení Sovětským svazem v listopadu 1939 (ten za to byl mimochodem vyloučen ze Společnosti národů), během tzv. Zimní války trvající více jak tři měsíce s nesmírným odhodláním agresorovi bránila, ale nakonec s ním skutečně podepsala mírovou smlouvu a ztratila přitom asi deset procent svého území.

Nedalo mi to a poslal jsem panu Landovskému do Bruselu dotaz, zda v tomto případě nešlo o jakousi „výjimku potvrzující pravidlo“, pokud se jeho výroku týče, on mi však odepsal, že nikoliv, jelikož ty územní ztráty „nebyly rozhodnutím Finska, nýbrž výsledkem boje“, jinými slovy „nebylo to rozhodnutí o výměně teritoria za mír, ale výsledek války“. To mi ovšem tak úplně nedává smysl, protože uzavírání mírové smlouvy dvou stran po ukončení jejich ozbrojeného střetu je podle mého názoru vždy „výsledkem boje“ (pokud se mýlím, případní čtenáři tohoto blogu mne na to určitě upozorní).

Situace dnešní Ukrajiny, které možná takoví lidé jako Robert Fico nebo Viktor Orbán navrhují, aby si vzala příklad právě z Finska v roce 1940, je nicméně diametrální odlišná, i když na první pohled by tu mohla být jistá podobnost. Kyjev totiž i nadále bojuje a trvá na vrácení všech zabraných částí svého státu, a je to tak správně, vzpomeňme ostatně, jak kdysi Hitler postupně zabral Porýní, Rakousko, Sudety, a nakonec i celé Československo (Británie a Francie se „probudily“ až poté, co napadl Polsko).

Tím hlavním rozdílem je ovšem skutečnost, že Ukrajinu podporuje celá demokratická část světa, zatímco Finsko tehdy zůstalo více méně osamoceno. Řada zemí mu sice poskytla finanční nebo materiální pomoc, ale to zdaleka nestačilo, protože Sovětský svaz měl ve zbraních drtivou převahu. (Zajímavé je, že převoz vojenské techniky ─ asi hlavně francouzské a britské ─ přes své území zpočátku povolilo nacistické Německo, když o tom ovšem informovaly jedny švédské noviny, zaujal Berlín neutrální pozici, protože nechtěl veřejně porušovat smlouvu s Moskvou o spolupráci.)

Pokud se týče samotných vojáků, na pomoc bránící se zemi přišlo 12 000 dobrovolníků, z nichž více jak polovinu tvořili Švédové, zatímco další pocházeli z Dánska a Norska. V menších počtech pak dorazili i muži z Estonska nebo Maďarska či dokonce Itálie a také tři sta padesát Američanů finského původu (a čtrnáct dní mimochodem strávil z vlastního rozhodnutí na frontě i známý britský herec Christopher Lee, kterého proslavilo zejména sedm filmových horrorů, v nichž ztvárnil postavu krvežíznivého knížete Draculy).

Nabídku jednat o ukončení bojů předložil v lednu 1940, poté, co utrpěl těžké ztráty, jako první Sovětský svaz, ale Finsko to tehdy ještě odmítlo. Válka tudíž pokračovala až do března, kdy byla podepsána tzv. moskevská mírová smlouva; ta mimochodem nepřestala platit ani po rozpadu SSSR v roce 1991, takže jím dobytá území jsou dodnes součástí Ruské federace.

P.S. Bídný výkon Rudé armády během Zimní války byl jedním z důvodů, proč se Hitler rozhodl Sovětský svaz v roce 1941 napadnout, ale to je možná věc všeobecně známá.