Skutečně jsem se stal vzorným vojákem, to bylo pochopitelně na začátku vojny, kdy jsem ještě nespáchal žádný přestupek proti vojenským řádům a předpisům. To hlavní na celém ocenění byl opušťák.
Odznak Vzorného vojáka byla skutečná radostná událost, neboť jste se konečně dostal domů! Vyšší poctou, jíž se vojákovi mohlo dostat, byla „fotografie před rozvinutou bojovou zástavou“, za kterou žádný opušťák snad ani nebyl, hlavně taková pocta byl spíš výsměch. Neznám nikoho, komu by se v našem útvaru takového ocenění dostalo.
Za Vzorného vojáka byla i hodina navíc při vycházkách! To znamená chlastat o hodinu déle. Ovšem dostat se po půl roce konečně domů, bylo opojné. Jel se mnou i vojín Schovanec, který byl poctěn stejnou poctou. Pátek byl ten nádherný den, kdy ač větrno a ošklivo jsem na prostějovském nádraží čekal na vlak do Olomouce a odtud do Prahy.
Praha v roce 1982 byla metropole se zvláštní magickou atmosférou, která je dnes již ztracená. Myslím, že jsem pozdravil rodiče, převlékl se do civilu, to už samo o sobě bylo něco nepopsatelně osvobozujícího, a s kamarádem jsme vyrazili ke Flekům. Druhý den jsme šli na burzu s deskami na Letnou, kde mě málem chytla policejní šťára, tak tak jsem tehdy proklouzl, dal si oběd, převlékl se do vojenského a honem na vlak, který odjížděl již ve dvě odpoledne. Doteď mívám skličující pocit, když opouštím Hlavní nádraží v Praze směrem na východ.
Některé krásné věci raději nemít, protože návrat do reality bývá hrozný. Ráno v šest vás vzbudí a vy stále zůstáváte duchem doma a říkáte si, že se vám to jenom zdá, ale nezdá, musíte rychle na rozcvičku; v tomto případě to znamenalo zašít se ve vile Amálce na záchod o patro níž, kam kontrola nechodila. Celý den pak probíhal jako ve snách. Tři dny mi trvalo, než jsem se zařadil do reálu. Ve válce bych po první dovolené dezertoval, ale kdo ví?
Jsme naučeni vžít se do svých rolí a řádně je plnit? Rozkaz je rozkaz. No ano, dvě dávky!
Udělení odznaku Vzorného vojáka mělo ještě svou dohru. Na konci vojny 1. září 1983 došlo k sestřelení korejského letadla. Náš velitel letky „Chruňo“, vzpomněl jsem si, že se jmenoval podplukovník Přehnal, křestní jméno neměl, se nám snažil objasnit, že Rusové ten letoun nemohli sestřelit, dokazoval to dokonce dráhou letu sovětských stíhaček, které se s korejským letadlem zákonitě museli minout, pak ale od letové dráhy zabrousil jinam.
Já měl v té době již sedmnáct ostrých, vojín Schovanec pouhých pět. Pohled velitele 2. letky byl namířen přímo na nás dva. Pak hrozivým hlasem pronesl památnou větu, na kterou se nedá zapomenout: „Lněnička, Schovanec, vzorní vojáci, to je můj životní omyl.
Jestli se mu stalo jenom to, pak měl docela poklidný život, který však mohl být mou nedbalostí, či spíš neznalostí, přerušen. Jak jsem již psal, do jeho stroje jsem natankoval málo benzínu. Bohužel nebo naštěstí měli benzin v přídavné nádrži. Již tehdy, když se vrátili na zem, měl tušit, co jsem zač a nemusel pak posléze litovat svého omylu. Měl mě uvrhnout do Sabinova.
Ano Sabinov, obávaná vojenská věznice, noční můra všech vojáků. Děsivé zkazky se o tomto zařízení vypravovaly, prý se tam cvičí se dřevěnými samopaly, vládne tam šikana, málokdo se vrátí, a o tom, kdo se vrátí, se říkalo, že je to potom úplný magor.
Na rozdíl od fotky před rozvinutou zástavou se dva hoši našeho ročníku se do Sabinova dostali. Za šikanu. Napráskali je jejich mladí. Hodně se to tehdy na útvaru řešilo. V těch letech prý začínala lampasácká vojna. Každý další ročník říkal, že za jejich časů to bylo ohledně šikany horší, takže věřit takovému tvrzení se nedalo. Co se přesně stalo, nevím, rozhodně oni neznámí práskači byli terčem všeobecného morálního odsouzení. Ten půlrok mohli vydržet, říkalo se. Aspoň tak si to pamatuji.
Paměť je samozřejmě šálivá a osobitá, každý si události pamatuje jinak. Jména protagonistů dějů by měla zůstávat stejná, a tak se mi najednou z ničeho nic vynoří jméno velitele letky Přehnal, nebo jméno vojáka, který si liboval v čuchání benzínu, jehož jsem překřtil na vojína Cháru, bylo Bém. Major, který nám vkročil do studia při poslechu písniček Charlie Soukupa, se jmenoval Flórik.
Jak se jmenoval voják, kterému jsme přezdívali Káně? Snad si vzpomenu. On totiž uměl hlas toho ptáka napodobit a dokonce, i tak trochu vypadal, jeho podobu si vždycky vybavím, když jedu na kole: opodál městského hřbitova mají totiž káňata svá loviště.
Paměť je vskutku podivuhodný fenomén.
