Vojna se pomalu chýlila ke konci, někteří znali datum odchodu. Pro mě plus dva bylo toto datum neznámé. Nechají nás nasluhovat celých 15, 17 a 7 dnů, nebo se nás zbaví najednou?
Těmito výtečníky byli kromě mé maličkosti vojíni Teichmann a Balcar. Povýšený svobodník Schovanec ze Štrampouchu nějakým zázrakem trestu unikl. Jako výkoňákovi mu dávali trest většinou po službě.
Jako „supráci“, jsme již měli celou „vojnu v piči“; kromě alkoholismu na vojně člověk zhrubne. V reakci na sprostotu jsem se snažil hovořit slušně, ale postupně jsem se na tento luxus vy...al. Zajímavé je, že si vůbec nepamatuji na kluky, kteří přišli jako úplní nováčci. Jakž takž si pamatuji naše „mladé“. Nejostřejší vzpomínky mám na starší vojáky, kteří nás dusili.
Na konci vojny jsme už měli ve skříňce civil. Pochopitelně jsme ho museli vyzkoušet, projít se s ním po městě bylo nebezpečné, ale stejně jsme to riskli. Nádherný pocit navléknout si džínsku a džíny, měl jsem k nim v Jugoslávii zakoupené kšandy s americkou trikolórou, zkrátka borec!
Musím odbočit, neboť jsem si vzpomněl na nádhernou historku z cesty na zdravotní prohlídku do vojenské nemocnice v Olomouci. Vojíni Stach a Igor Rusman šli z kontroly rovnou do hospody, urazili několik piv a šli na vlak, nálada byla výborná. Při pohledu na pivovarský vůz naložený sudy na celé náměstí vykřikovali: „Svaté vozy jedou! Svaté vozy jedou!“ nějak si ale nevšimli, že se blíží lítačka.
Jejich výsostná povinnost byla, kromě slušného chování na veřejnosti, lítačce zasalutovat. Byli perlustrováni. To se nelíbilo vojínu Stachovi, k veliteli hlídky pronesl ostrá slova: „Doma před svou starou seš takhle malinkej,“ řekl a udělal mezi palcem a ukazovákem maličkou škvírku, „a tady nás buzeruješ!“ To se zas nelíbilo veliteli hlídky, oba byli jati a eskortováni do Prostějova. Také já měl po návratu z Olomouce problém, ale nic co by stálo za zmínku.
Ale zpátky na konec vojny. Civil jsem tedy měl, ale do civilu jsem nešel. Pro převážnou část kamarádů nastal den D. Dojatě jsme se rozloučili, s vojínem Schovancem jsme se domluvili, že k nim možná , když nás včas vypustí, přijedeme do jeho vísky na zábavu. Hoši odjeli, bylo nám to líto, zmocnila se nás jakási prázdnota. Co s námi bude? Kdy nás pustí? Bude to 7. října jak si šuškali vrabci na střeše štábu útvaru?
Byli jsme přiřazeni k pracovní četě. Měli jsme pokoj od výcviku pořadovek a dalších lahůdek, které vojna přináší. Na letišti se stále něco budovalo, vzpomínám, jak jsem opravoval bojler, chtěl jsem se vysprchovat, když jsem se snažil vyndat tělísko, dostal jsem ránu elektrickým proudem. Projelo mnou mravenčení, lekl jsem se, že jsem mrtvý, tátova předpověď, že se z vojny nevrátím, by se tak vyplnila. Když jsem zjistil, že mi nic není, ze zvědavosti jsem to zkusil podruhé. Ty šoky byly docela příjemné. Masáž srdce zadarmo, proč ne?
Do pracovní čety putovali hoši nespolehliví, tudíž jsme si rozuměli. Mimo tuto činnost, jsme se poflakovali v doupěti neřesti - kotelně. Zde proběhl jeden z posledních lihových mejdanů. Když jsme byli řádně posíleni zkaramelizovanou lihovou dobrotou, napadlo nás, že bychom mohli vylézt na komín. Byl podvečer a tři odvážlivci se sápali na vysoký komín, byli to však letci a výšek se nebáli. Foukal vítr, komín se mírně komíhal. Když jsme dosáhli vrcholu, vyjevil se nám překrásný pohled na Prostějov vprostřed úrodné Hané. Nelituji, ale dnes bych tam nelezl.
Stavaři v buňce nechali kvasit vománkové víno. Bylo barvy bordó a velice sladké. Do konce našeho odchodu z vojny se nám poštěstilo celý sud vypít. Ještě den před civilem, jsme dopili poslední zbytky toho báječného nektaru. To bylo ve čtvrtek, v pátek jsem se probral v prapodivném nepříjemném mokru, i shlédnul jsem na přikrývku, též na své slušivé oranžové pyžamu a zjistil jsem, že jsem v noci vrhnul. Ano, povlečení a prostěradlo bylo zbarveno barvou města Bordeaux ; víno se patrně nestřetlo v dobrém s mým trávicím traktem. Tak jsem zanechal svůj niterný podpis na vojenské výstroji útvaru 6918, Prostějov.
Osprchoval jsem se, vrátil věci, které mi ještě zbyly, převlékl se do civilu a šel se rozloučit na štáb. Major Sobek mi popřál, ne příliš upřímně, mnoho štěstí v civilu. Velitele letky podplukovníka Přehnala jsem naštěstí nestřetl, ostatní vojáci z povolání, které jsem potkal, mi podali ruku a byli dojati. Dva roky a sedm dnů je přece jen dlouhá doba. Hlavně byli asi rádi, že já a moji bratři ve zbrani vypadneme!
Adié a my vám taky!
Zábavu ve Štrampouchu stihneme.
