Skončí lidstvo v rezervaci?

Prozatím je tato představa tématem dystopických románů, přesto se tak již děje, stavějí se ploty, vznikají gheta, na naší planetě existuje mnoho různých světů… vedou se války, jaký to má smysl?

V poslední době jsem četl dva dystopické romány na téma zbytku lidské civilizace po globální katastrofě. V obou jakýsi nový geneticky nebo pomocí umělé inteligence upravení obyvatelé planety s despektem, případně s jistým zájmem, občas sledují zubožené lidstvo, které se chová jako vždycky: krade, vzájemně se vraždí, tlupy proti sobě válčí; stálý obraz našeho světa.

První román je od francouzského spisovatele Michela Houellebecqa a jmenuje se „Možnosti ostrova“, druhá knížka je novela Egona Bondyho „Nepovídka“. Obě knihy jsou protkány úvahami o lidstvu a jeho budoucnosti. Egon Bondy zde, stejně jako ve svých filosofických esejích, píše o artificiálních bytostech. Houellebecq vypráví o zdokonaleném lidském druhu, jehož aspekty jsou mimo jiné dlouhověkost, replikace v linii jednotlivce… dál nebudu prozrazovat.

Právě v těchto dvou knihách jsou zdegenerované trosky lidstva oddělené od bytostí dokonalejších ploty a rezervacemi. V Bondyho filosofických pracech je myšlenka, že lidé, jako nejdokonalejší biologický druh, jsou právě touto biologickou okolností determinováni, proto by měli předat štafetu hledání smyslu a poslání právě artificiálním bytostem.

S myšlenkou zdokonalení člověka kalkuloval již Friedrich Nietzsche, když uvažoval o nadčlověku. Hitlerova eugenika, který si z jeho prací vyvodil mylné závěry, byl však krok mimo. Duchovní i tělesné zdokonalování člověka máme v budhismu i v jiných náboženstvích. Nakonec i v Houellebecqově románu hraje náboženství jednu z ústředních úloh.

Jistá naděje ke zdokonalení člověka by mohla být dlouhověkost, které se za pár let možná dočkáme. Naděje je v tom, že by se člověk za dlouhá léta svého života mohl změnit a nabýt jisté moudrosti. Pochopitelně by musel být duševně i tělesně zdráv. Dnešní nárůst délky života souvisí spíš s kvalitnější lékařskou péčí, lepšími životními podmínkami a medikací. Lidé jsou déle udržováni při životě, jejich myšlenkové pochody jsou však od moudrosti často zhola vzdáleny. Já se asi dlouhověkosti nedočkám, takže asi v nějaké LDNce také zblbnu. Už teď zapomínám slova a nebýt gůgla…

Problém bude v tom, že ne každý bude mít příležitost se k nějaké terapii dlouhého věku dostat, zvlášť bude-li existovat stávající stupidní socioekonomický model. Dnes 10 procent nejbohatších lidí vlastní 82 procent světového bohatství. Právě oni budou ti vyvolení bohové, kteří přežijí, což je dost smutné, neboť o jejich morálních a etických vlastnostech si dovolím pochybovat. Budou-li mít dost času, třeba opravdu zmoudří, jenže co když nakonec přijdou na to, že nejrozumnější pro ně a pro záchranu planety by bylo, abychom se ve válečných konfliktech vzájemně vyhladili, a ten zbytek pak vrazí do rezervace, ať se tam ještě vzájemně požere.

Rozhlédneme-li se kolem sebe, svět tak funguje již nyní. Naši domácí bůžkové ve vládách se vzájemně perou o koryta, ti bohatší z nás si stavějí sídla obklopená hradbami a hlídaná ochrankou, lidé žijící vně těchto sídel se štítí bezdomovců, bohaté státy staví ploty před emigranty z Afriky a superbohatí? Ti už dnes žijí na úplně jiné planetě než my ostatní, jen ta nesmrtelnost jim chybí. Steve Jobs zařval na rakovinu, s Petrem Kellnerem se zřítil vrtulník, to by se v žádném dystopickém románu stát nemohlo, životní funkce by se po po podání znovuoživujícího přípravku obnovily. Pokroky v genetice a IT technice nás dostávají až k pohádkám o živé vodě, lidskou rasu sice přibližují k samotnému bohu, ale samotných lidských jedinců se to týká jen pramálo.

Martin Heidegger měl na technologický pokrok skeptický pohled. Je to prý samé počítání akorát dobré k navyšování zisku. Pro něj bylo skutečné Bytí (Sein) i Pobyt Dasein) člověka jinde.

V knize „Poslední pokušení lidstva“ je pasáž, kdy Ježíš uprostřed rozpálené pouště blouzní a slyší káravý hlas Jana Křtitele:

Ve zdech jsou čtyři široké široké brány. V jedné sedí Hlad, ve druhé Strach, ve třetí Nespravedlnost a ve čtvrté, severní bráně Nepravost.

Kdy se svět zbortí? Když se tři tři páni přejídají a tři tisíce lidí lidí umírají hladem. Pohlédni ještě jednou na jejich tváře! Sedí na nich na všech strach.

Strach je tu s námi, ať už jej mají ti, kdož stojí zoufale před branami, nebo jej mají ti, kteří se těší pofidérním jistotám za nimi. Jsme v tom všichni společně a přesto rozděleni. Děsivá skutečnost!

Kam bychom měli směřovat, jaký je smysl Bytí a co je to Bytí vůbec?

Martin Heidegger na to ve svém slavném nedokončeném arcidíle „Bytí a čas“ nepřišel.

Věru, že na to nepřijdu ani já.

Ale co jiného se dá v úmorném vedru dělat, než takhle blouznit?