Společně se smečkou dvanácti Aljašských malamutů se loni vydala výprava českých antimušerů a klimaalarmistů k severnímu pólu, aby změřila ledovce…
Výpravy se zúčastnil zrádce národa a degradovaný generál Jan „Chcimír“ Pěnička a bývalý kvalitář Pragotronu Miroslav "Segi" Squario. Finanční podporu této expedici poskytla ruská ambasáda, při této příležitosti oba předběžně požádali o politický azyl.
Kromě zmíněných psů bylo jejich vybavení skromné: do usáren si zabalili pouze kompas, dvě celty, sirky, balení pevného podpalovače Pe-Po, skládaci vařič a skládací metr na měření ledovců. Krom cibulí kvůli kurdějím, si žádné zásoby nebrali, neboť počítali s tím, že psi něco po cestě uloví.
Cesta z letiště Václava Havla do Norilsku, odkud měla expedice vyrážet, proběhla bez vážných problémů, za zmínku by snad stála drobná nepříjemnost s ruskými cestujícími po mezipřistání v Jekaterinburgu. Do letadla se vevalila poněkud bizarní směska pasažérů. V Norilsku byl trh, a tak do vládního „tůčka“ jakoby nic nastupovala prasata, kozy, slepice, ovce, jaci a jiná všeliká havěť doprovázená svými majiteli obtěžkanými navíc dalším zbožím, které chtěli tito, pro oba badatele nepříliš vítaní cestující, na tržišti udat. Bohužel malamuti byli po dlouhém letu již tak hladoví, že potom, co trhovcům spořádali shora zmíněný tovar včetně kurů aj i bravů, se začali mlsně oblizovat i po cestujících. Bylo jen štěstí, že jsme se již blížili do Norilsku.
Norilsk, nádherné výstavní město na severu Ruska v Krasnojarské oblasti se 181 000 obyvateli, občas bývá nazýván perla Sibiře. Jednou ze zajímavostí je, že jest to bývalé centrum Norillagu, jak se říkalo zdejšímu nápravně pracovnímu táboru. Město má bohaté zásoby surovin, těží se zde nikl a uhlí, snad i proto patří mezi nejznečištěnější města na světě. Tato fakta byla cestovatelům známa z průvodce Lonely Planet, jež bohužel neuvedl, že Norilsk patří k městům nejvíce ohroženým pokračujícím táním permafrostu. Plán výpravy pokračovat k pólu na saních se psy, však zůstával nezměněn.
Po příletu byla těžká přežraná funící zvířata snesena na zem, kde už měly čekat saně. Nečekaly.
Z cestovatelského deníku:
13.5. Již třetí den od našeho příletu mrzneme na letišti, je tu zima jako psinci, ale bahno. Bojíme se vzdálit od našich psů, i tak nám už dva chybí. Myslíme, že v tom mají prsty domorodci…
15.5. Tentokráte psů přibylo, naši chundelatí kamarádi se v nestřeženém okamžiku rozeběhli do všech stran a zpátky se vrátili s celou smečkou zatoulaných nečistokrevných bezprizorní psích potvor.
16.5. Saně! Konečně saně!“
Následoval jeden, jak si cestovatelé mysleli, ze dvou zlatých hřebů výpravy, a vy se na tomto místě konečně dozvíte důvod, co znamená ono slovo „antimušér“. Expedice si kladla za cíl, krom měření ubývajícího ledu, také upozornit na antihumánní zacházení se zvířaty, konkrétně s tažnými psy, kdy se zvířata kvůli kratochvílím některých jedinců, musí tahat s lidskou posádkou.
Z cestovatelského deníku:
„Tentokráte to budeme my, kdo psy potáhne,“ tak znělo hlavní motto výpravy.
Všechny jsme je jemně naložili na saně, sami jsme se pak okšírovali mušerskými postroji a zapřáhli.
16.5. odpoledne - Slavnostní zahájení expedice! Určili jsme směr - střelka našeho kompasu neomylně namířila na „S“ a my mohli směle vyrazit na pólu!
(Až na samém konci výpravy cestovatelé zjistili, že „S“ znamená jih. Pozn. B.G.)
17.5. Po prvním dnu jsme sotva dorazili za brány Norilsku. Nejenže saně byly těžké, ale osádka se na nich neustále všelijak chaoticky pohybovala, bafala,, rafala a vyla, napadala se, skučela a navíc se neustále obměňovala, přitom jak se vzdalovala a zas přicházela s kořistí. Aspoň byl potvrzen náš předpoklad, že psi budou lovit sami.
18.5. Druhý den expedice jsme stanuli několik set metrů za městem. Byl to opravdu povzbuzující pocit, občas zahlédnout skrze těžkou duchnu smogu slunce.
19.5. Psů ubylo, na saních zbylo jen šest našich dosud věrných malamutů, nic to však nezměnilo na situaci, že saně na stále více rozbředlém permafrostu permanentně těžkly.
20.5. Přibyy zdravotní problémy. Potají uvažujeme o zapřažení psů, své myšlenky si však necháváme pro sebe. Nebyla by do tohoto terénu lepší kola?
O několik měsíců později:
20.10. Dlouho deník nezaznamenal žádnou událost. Nikdo z nás neměl energii cokoliv zapisovat. Až nyní! Konečně jsme narazili na zamrzlou půdu. Škoda, že už nemáme saně ani psy...
Těžkostí a strastí výpravy stále přibývalo, cestovatelé dlouho žijící mezi psí smečkou se mnohokrát poštěkali, a kdyby jim nedocházely síly, snad by se byli i pokousali. Každý další krok znamenal neskonalé utrpení: záda, kolena, všechny klouby, plíce, srdce, každá z tělesných součástek byla zralá na renovaci, cestovatelům nepřidalo ani to, že některý ze psů jim odnesl a zřejmě někde zahrabal skládací metr na měření ker, z těchto důvodů se rozhodli výpravu ukončit.
Výprava svou druhou úlohu – změření úbytku ledovců v důsledku ohřívání klimatu způsobeného lidskou činností – musela, kvůli celkovému vyčerpání organismu a ztrátě metru vzdát.
Svého cíle, upozornit na nehumánní zrůdnost mušérského sportu, však výprava dosáhla.
V současné době se oba dobrodruzi připravují výpravu po stopách vůdce Wagnerovy skupiny Jevgenije Prigožina. Snad se jim povede lépe…
pro Moskovskije Novosti Boris Godunov
Pro připravované číslo Liebeznitz Zeitung byl článek převzat a přeložen z deníku Moskovskije Novosti.
