Kdy už konečně pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?

Zatím se to nějak nedaří, ale jak říkali komunisti – až naše děti se ho dočkají! Nestalo se tak, dnes je v kursu primitivní antikomunismus, potažmo je na pravdoláskaře pohlíženo s despektem.  

V knize Slavoje Žižka „Jednou jako tragédie podruhé jako fraška“ píše Radovan Baroš v poznámce pod čarou o legendární mottu Václava Havla, jako o prázdném signifikantu:

Klasickým případem takového signifikantu je právě motto: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, které se díky své abstraktní apolitičnosti mohlo svého času stát průsečíkem konkrétních politických očekávání miliónů lidí, aby záhy přišlo o veškeré své kouzlo pod neúprostným náporem antagonismů liberálně kapitalistického Reálna.

Pojem signifikant vychází z terminologie Ferdinanda de Saussure, zakladatele strukturalistické lingvistiky, na něhož navazoval Jacques Lacan.

Signifikant = znak. Signifikát = to označované

Jestliže napíšu, že tato věta „Pravda a láska…“ je pouze prázdná skořápka bez jakéhokoliv významu snad se přiblížím strukturalistické realitě.

Problém nastává, když i přes kapitalistické Reálno stále věříte, že tento výrok pro mě význam má, nepokládám to tedy za prázdnou skořápku, ale plnohodnotný „signifikát“. Není to jen sled prázdných pojmů, ale tato slova mají pro vás skutečný význam. Pod úhlem Reálna se pak stáváte pro mnohé směšným.

Směšnými snílky v očích většinové společnosti byli i předlistopadoví disidenti, kteří se snažili upozorňovat moc, že by měla plnit své závazky v oblasti lidských práv. Až v roce 1989 jsem se setkal s manifestem Hnutí za občanskou svobodu „Demokracie pro všechny“, který hlásal návrat k poměrům 1. republiky. Pokládal jsem to za bláhovost.

Ještě týž rok se režim zhroutil, příčiny jeho pádu byly různé: ekonomie, uvolnění poměrů v Rusku, disidenti, pošlapávání lidských práv, uzbrojení východního bloku za Reaganovy vlády. A především změnu podle Václava Klause způsobil sám Václav Klaus:

“Trvám na tom, že rozkližování komunistického režimu probíhalo na více paralelních frontách"…"Diskutujme například o mých seminářích, které shromažďovaly minimálně tak velký počet lidí jako jakékoliv aktivity takzvaného disentu."“

K zajímavému závěru o pádu socializmu dospěl Allan Badiou:

Základní Badiouvou tezí je tvrzení, že pád komunismu žádnou zvláštní příčinu neměl, východní blok se zhroutil jen tak, bez důvodu. K tomuto poněkud kurióznímu závěru jej dovedlo přesvědčení, že takzvané komunistické země už dávno ideu komunismu neztělesňovaly, pakliže tomu vůbec kdy v jejich historii bylo jinak.

Něco na tom je: za husákovy éry většinou ani sami komunisté v myšlenky socializmu jako předvoje komunismu nevěřili, natož my ostatní, celý socialistický tábor se zřítil jako domeček z karet. Dnes je propagace komunistických myšlenek brána jako:

Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Pochopitelně nic není komunistické myšlence tak vzdáleno jako znění zmíněného paragrafu! Totalitní myšlení některých jedinců, jež se upnulo k hlásání jakési ideové antiteze komunismu, tento fakt nedokáže pojmout.

Mimochodem za podvracení republiky za socialismu bylo deset let. Doba je stále rychlejší, takže dnes stačí jen pět let. Dodávám, že ideje komunismu se zdály být zajímavé i samému Dalajlámovi.

Dnes se tomu, co prožíváme, říká liberální demokracie, podle názvu knihy Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk.

Liberální demokracie podle Fukuyamy nejlépe ze všech dosud vyzkoušených socioekonomických systémů uspokojuje nejen lidskou touhu, či lidský rozum, ale i lidskou touhu po uznání. Proto podle něj představuje „nejspravedlivější režim ve skutečnosti“ (str. 317). Současná liberální demokracie má sice řadu problémů (bezdomovectví, drogy, organizovaný zločin, poškozování životního prostředí, konzumerismus atd.), nicméně ty jsou podle Fukuyamy v zásadě řešitelné v rámci liberální demokracie, která prý navíc netrpí žádnými elementárními vnitřními rozpory.

Tak to aspoň vypadalo v devadesátých letech. Dnes už víme, že žádný konec dějin nenastal. Problémů přibývá, svobod od 11. září 2001 stále ubývá. Trh je k ničemu, ceny komodit se tvoří absolutně mimo naší vůli na jakýchsi burzách. Demokracie je pouze prázdný pojem, volby vyhrávají pouze strany, které jsou provázány s byznysem. Liberální demokracie již netrpí elementárními vnitřními rozpory. Liberální demokracie je jeden velký rozpor – mezi znakem a tím co označuje.

Zajímavě se o demokracii vyjádřil Mahátma Gándhí, který řekl: „Demokracie? Dobrá idea.“ Lacantovskou řečí se zdá být nyní demokracie pouze prázdným signifikantem.

Svým způsobem jsme na tom podobně jako před pádem komunismu, stále je sice dost zastánců kapitalismu, kteří kvůli si myšlenkovému lapsu nedokážou představit jakoukoliv změnu a jakýkoliv obrat (k lepšímu nebo horšímu) pokládají za bláhovost.

Přesto se věci stále mění, od zastánců stávajícího systému vzhledem k tomu, že nad nimi nemají kontrolu, jsou pochopitelně kritizovány. Na svět se dostávají kryptoměny, sdílené služby, neziskové podnikání, lokální měny, neomarxismus, to všechno jsou fenomény, o kterých zatím nevíme, co budou znamenat pro budoucnost.

Ještě jednou vzpomenu na slova Dalajlámy: Všem revolucím musí předcházet revoluce srdcí.

Relativně krátké dějiny lidstva neřekly stále své poslední slovo. Pravda a láska může zvítězit nad lží a nenávistí třeba již zítra, stejně jako se tak aspoň nakrátko stalo v listopadu 1989.

https://legacy.blisty.cz/art/49856.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Konec_d%C4%9Bjin_a_posledn%C3%AD_%C4%8Dlov%C4%9Bk