Jehličky v uších

Do boltců obou uší mi napíchali jehličky, a to z důvodu, abych se zklidnil. Prý je to francouzský způsob akupunktury. Francouzi jsou velice frivolní, píchají i do uší. S těmi jehličkami v uších bych měl být v pohodě...

Jsem totiž velice nervní, z každého konfliktu mne začne bolet hlava, mám úzkosti, nebo jsem naopak vzteklý, manželka tvrdí, že je to skrytá agresivita, ale co ona může vědět, sama říkala, že mě vůbec nezná.

Jel jsem na kole z naší vesnice do města na nákup, proti sobě jsem viděl postavu turisty nesoucího na zádech batoh, na kterém byly po obou stranách zavěšeny lyžařské hole. Říkal jsem si, aspoň že má ty hole zavěšené, přijel jsem blíž a vidím, že za ním vykračovala turistka, očividně podle ohozu Pražačka, a tahle turistka, ty hole, o kterých jsem se mylně domníval, že jsou zavěšeny na báglu, držela v rukou a hrdě s nimi vykračovala po vsi. Tedy optický klam.

Řekl jsem si: „No, jo pražská blběna,“ a nahlas jsem dodal, „kampak s těmi holemi bez lyží, na Chotouň, na Chotouň?“ Turistka se ušklíbla a jistě si pomyslela něco o blbých venkovských balících, možná ani nevěděla, že se na Chotouni v zimě lyžuje na umělém sněhu. Já si naopak myslel něco o blbých Pražácích, kteří nám sem lezou.

Ve skutečnosti tihle pražáci nejsou žádní Pražáci ale agilní venkované, kteří se usalašili v Praze, aby zde udělali díru do světa. Kdy byl naposled starostou Prahy rodilý Pražan? Je to samý Moravák, dokonce i Slovenka se na pražský magistrát dostala! Opravdoví Pražáci v Praze téměř neexistují, tedy kromě mojí sestry, tohle říkám pořád.

Tihle „cestovatelé“, místo aby se vraceli na víkend do svých děr, odkud vylezli, se nám nakýblovávají do vesnice, jejich auta jsou všude, na každé mezi je padesát aut, náš pes se mezi nimi nemůže ani vykadit! Přitom, když našinec přijede do Prahy, jsou všude nějaké rezidentské zóny, není kde zaparkovat, tak to dopadá, když městu vládnou burani. Teď nám tam zdražili i jízdné, pro sebe si lítačky ale nezdražili, šmejdi! Ať si táhnou odkud přišli! Když jsem dělal u Šaňáka, byla tam cukrářka, pěkná a hlavně chytrá holka, jmenovala se Ilča a ta to řekla přesně: „Ať každej chcípne, kde se narodil!“ Moje řeč.

Já ty hůlky, co se s nimi ti Pražáci motají po Česku, nesnáším, jasně že vím, že jsou to trekové hole, nebo nordic walking hole, je mi fuk, jaký je mezi nimi rozdíl, každý s nimi stejně vypadá jako idiot. Vždyť to musí při chůzi dokonce vadit, není to kam položit a když je někde položíte, je jasné, že je zapomenete, a ztratit takové hole za tři tisíce, to naštve, já mám doma skoro stejné lyžařské hůlky, a kdybych byl debil jako tihle Pražáci, vezmu je a budu s nimi do nich bodat.

Ale co, mám jehličky v uších, nic mne nerozhází, kromě těch holí a řidičů. Kolikrát jsem již na ně lál: úzká silnice, zatáčka nepřehledný úsek, zdržení pár vteřin, ale ne, ten krypl v červené fabii, i když se proti němu řítilo auto, mě musel předjet, já se musel dekovat co nejvíc ke straně, když mě míjel, řval jsem na něj kreténů, plácal se do čela jako vopičák, a když už jsem myslel, že zastavuje a dáme si lehkou rohovanou, ujel; jo, nacpal bych ho řitním otvorem na šalpáku, byl to nějaký geront, ty jsou na silnicích nejhorší a pak mlaďasové, jedni ještě nemyslí, ti druzí už nemyslí.

Mám být po všech těchto protivenstvích klidný? Rozhodně ano...

... ano, i když vím, že celý svět se proti mně spiknul a chce mě dovést mě k šílenství, tak mne tato okolnost nechává zcela chladným. Mám totiž jehličky v uších a jsem v pohodě.