Ráno, jsem viděl kohouta. Podle snáře to znamená, že se pohádám se šéfem, nebude to příjemný rozhovor a prý bych se mu měl omluvit. Proroctví se vyplnilo. Můj blog byl stažen, porušil jsem kodex blogera.
Mé ego bylo touto nespravedlností pochroumáno, avšak bylo třeba na ně zapomenout a vyjet do města. Sedl jsem na kolo, táhlé stoupání chmury rozptýlilo. Na naší silnici páté třídy mě minula jen tři auta. Všude kolem trendy umrlčí počasí. Padající listí ve větru pělo hymnu šibeničních bratří. I zpíval jsem spolu s větrem:
Ó hrůzo, hrůzo, hrůzo siná!
Slyšíš, jak stříbrokůň se vzpíná?
Krkavec vzkřik: umár, umár!
tu žár, tu var, tu zmar, tu cár!
Koupit věnec na hrob babičky, takový byl plán.
I dojel jsem ke krámku na rinku. Jako vždycky byl obchůdek zaplněn zahrádkářským a jiným zbožím natolik, že o to, po čem toužíte, musíte požádat mezi dveřmi. Jak se paní, která má již svoje léta, zde vyzná, je mi záhadou. Věnce byly ale venku v regálu. Jeden jsem vybral.
K mému překvapení mě neobsloužila stará dáma, ale mladá Ukrajinka. Došlo k placení. Ale ouha! Kde mám prachy? Samozřejmě jsem je nechal doma. Již již jsem svou misi chtěl zabalit, když mi najednou sympatická paní prodavačka řekla, že peníze mohu přinést zítra.
Oddych jsem si, ať si podělané listy ve větru zpívají, jak chtějí, jet znovu v tomhle hnusném počasí se mi nechtělo. Vřele jsem paní prodavačce poděkoval.
„Mám věnec zadarmo!“ jásal jsem u hrobu, „v tom obchodě už mě nikdo neuvidí!“
Duše mé babičky mě zlobně zachvěla.
„Dobře, dobře, dobře, peníze zítra vrátím, slibuji,“ duše babičky se zas uklidnila.
Cestou zpátky na chvíli vysvitlo slunce a zjevila se naděje. Tu napadla mne slova, která naplnila ranní proroctví:
„Omlouvám se, celému světu se omlouvám, za to, co jsem napsal a ještě napíšu, omlouvám se i za to, co jsem udělal i za to co jsem neudělal … mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa.“
Zítra musím dát té prodavačce nějaké dýško!
