Každé výročí (i to méně kulaté) může být dobrým důvodem pro jisté ohlédnutí a zamyšlení o tom, zda příčiny té či oné, pro lidstvo fatální události, jsou překonané, nebo naopak živé, nebo snad dokonce stále aktivní a aktuálně působící. Výročí konce druhé světové války 8.května je výročí jistě významné. Bez ohledu na to, že to dříve bylo o den později. Všechno je zkrátka jinak, jak říkala Golda Meirová. Konec konců půvab a šarm historie je právě v jejích proměnách v čase.
Zmíněné výročí lze docela dobře vzpomenout starými filmy v televizi a nějakým tím kulatým stolem. Lze ho ale také vzpomenout zamyšlením nad tím, jak současná společnost a především dnešní mladí lidé vznik, průběh a ukončení války vnímají a chápou. Také nad tím, co o těchto událostech společnost a její instituce prezentují, jak a jakým způsobem zrod a rozmach německého nacismu, vznik a průběh druhé světové války vysvětlují a zdůvodňují. Jak dokážou současným lidem přiblížit jednotlivé protagonisty těchto události, jejich kariéru i jejich další osud. Zda dokážou být dostatečně objektivní a z jakých zdrojů své informace čerpají.
Za mých školních let se vše vysvětlovalo jednoduše. Nacismus byl dítětem velkokapitálu a Adolf Hitler byl loutkou v rukách velkoburžoasie. Rudá armáda porazila Hitlerovu Třetí říši především díky osobním odborným a morálním kvalitám Josifa Stalina a díky komunistické morálce sovětského člověka. Z hlediska objemu a kvality informací velmi málo až skoro nic.
Na druhé straně ale tehdy žili a mezi učiteli a vychovateli působili přímí pamětníci protektorátu, účastníci odboje, vojáci zahraničních armád, lidé, kteří byli totálně nasazeni v Říši, lidé, kteří přežili koncentrák a pak se přes půl Evropy vraceli domů. Tito lidé vyprávěli. Své bezprostřední a stále ještě čerstvé zážitky a zkušenosti dokázali předávat, uměli to či ono bez velkých frází vysvětlit a přiblížit. Bylo to takové velmi vhodné a účinné doplnění k novým, tendenčně zaměřeným učebnicím dějepisu a k různým českým filmům o protektorátu a okupaci, ve kterých si mnozí známí čeští herci napravovali svoji reputaci a chlácholili své špatné svědomí z vlastního působení v období protektorátu. Bylo to i velmi vhodné doplnění k některým sovětským příšerným filmům typu „Pád Berlína“, k Werichovu pojetí osoby Hermanna Göringa, k vykreslení postavy Stalina, který jako dobrý hospodář v zástěře okopává jablůňku.
Jedním z významných nástrojů pro přiblížení a objektivní vysvětlení historických událostí byla, je a doufám, že i v budoucnu bude kniha, jako v lidském životě nenahraditelná entita, která se k určitému tématu v hojném počtu objevuje na pultech našich knihkupectví. Udělal jsem si vlastní průzkum jaké tituly, zabývající se Třetí říší, nebo jejími významnými osobnostmi, se v kamenných či internetových knihkupectvích objevují. Zjištění jsou poměrně zajímavá. Vedle titulů, popisujících jednotlivé válečné události, je na pultech celá řada monografií či vzpomínek různých osobností od různých autorů a také i různé kvality. Lze si kupříkladu zakoupit dílo kontroverzního Davida Irvinga „Goebbels, pán myšlenek Třetí říše“, rozsáhlé (sedmisetstránkové) dílo Marlis Steinerové se stručným názvem „Hitler“, „Monology ve vůdcově hlavním stanu“, vzpomínky Rochuse Mische „Byl jsem osobním strážcem Adolfa Hitlera“, vzpomínky Alberta Speera „V srdci Třetí říše“, vzpomínky generála Reinharda Gehlena „Tajná služba v akci“, vzpomínky Hitlerovy sekretářky Christy Schröderové „Dvanáct let po Hitlerově boku“, komentovaný překlad vybraných projevů Dr.Josepha Goebbelse, studii Haralda Steffahna „Hitler“, studii promované historičky a novinářky Anny Marie Sigmundové „ Diktátor, démon, demagog“, monografii „Ribbentrop“ od Michaela Blocha, biografii leteckého génia Willyho Messerschmitta od Franka Vanna, studii „Hitlerova druhá armáda“ (o historii zbraní SS) od Edmunda L.Blandforda, studii „Hitlerova mládež“ od Brendy Ralph-Lewisové, „Hitlerovo Německo“ od autorů Matthewa Hughese a Chrise Manna, studii „Nacismus“ Alessandry Minerbiové, vybrané snímky A.H., pořízené Hitlerovým dvorním fotografem H.Hoffmannem „Hitler-tváře diktátora“ od německého renomovaného historika Jochena von Langa a další publikace. Kromě této čilé knižní produkce lze zakoupit i DVD typu „Válečná mašinérie nacistů“, přibližující divákovi historii Wehrmachtu, Luftwafe, SS, Hitlerjugend a Kriegsmarine.
Troufám si tvrdit (a téměř všechna tato vydání jsme přečetl či shlédl), že většina těchto publikací a DVD má nezdravě silný apologetický náboj. Zvláště vzpomínky osob, žijících v tehdejším partajním prostředí, v SS, oddílech Hitlerjugend, nebo v blízkosti samotného Hitlera nevyznívají ani náhodou jako kritika zla, které rozpoutalo válku a které způsobilo hrůzy holocaustu a milionové ztráty na lidských životech. Vyznívají naopak jako snaha o určité očištění jednotlivých osob a jejich rozhodnutí, o „zlidštění“ samotného Hitlera a také samozřejmě o omluvu svého vlastního jednání a svých postojů. V čem je tedy nebezpečí těchto nakladatelských počinů?
Teď ale nemám v žádném případě na mysli tolik diskutované vydání Hitlerova díla Mein Kampf. To je především kniha, o kterou byl, podle informací z tisku, mezi čtenáři velký zájem. Jen se po ní zaprášilo. Troufám si ale tvrdit, že v drtivé většině nikoli proto, že by ji snad většina kupujících skutečně chtěla číst, ale aby ji použila jako atraktivní dekoraci své knihovny, či pracovny. Přečíst Mein Kampf si žádá poměrně velké sebezapření, nebo velký odborný zájem o tento druh historických informací. Vím, o čem mluvím, já ji totiž celou přečetl. Tento celkem zajímavý jev má dva praktické dopady. Na jedné straně lze konstatovat, že o tuto bibli nacismu je v naší společnosti zájem a že vše, co souvisí s Hitlerem a Třetí říší, má pro současného člověka jistou atraktivitu. Někdo to zdůvodňuje pokleslou morálkou, někdo určitou fascinací zlem. Na straně druhé lze pozorovat fakt, že Mein Kampf často kritizují (nebo se pokoušejí kritizovat) lidé, kteří tuto knihu sice patrně vlastní, ale nikdy se jí ani nesnažili prolistovat, natož přečíst. A tak se dozvídáme, že je to dílo pomatence, že to je nesourodá slátanina, že to je výraz slabého ducha. Není tomu tak. Nebezpečnost Hitlerovy knihy je právě v opaku tohoto tvrzení. Není to dílo pomatence, není to slátanina a není to výraz slabého ducha. Právě tak, jako samotný Hitler nebyl tapecír, ale docela slušný malíř, jehož některé obrazy si lze v interiéru představit. Navíc to byl člověk, který dokázal fascinovat a bezvýhradně ovlivňovat téměř celou tehdejší německou společnost. Podceňování a zesměšňování zla se nikdy nevyplácí.
Pokud se vrátím k otázce, položené v názvu článku, tedy pro koho je dnes ještě atraktivní Třetí říše, musím konstatovat, že to není otázka jednoduchá. Faktem ale je, že každá společenská krize, ekonomická, politická, či zdravotní, způsobená nějakou epidemií, může přivést do čela společnosti a národa osoby, které vsadily na silácká gesta, silná slova, jednoduchá a rychlá řešení bez ohledu na budoucnost. Pokud se totiž v takové situaci, ve které se již lidé nechtějí dívat na okoukané tváře a naslouchat často slýchaným frázím, najde někdo, kdo v sobě sloučí odvahu k silovým řešením s osobním charismatem, pak tento jednotlivec může opět obrátit chod dějin naruby a změnit lidskou společnost k nepoznání. Pak se k moci může dostat nový Hitler.
Pak se budeme někdy v budoucnu opět divit jak to všechno bylo možné, budeme vědecky a složitě zkoumat příčiny a zdroje. Lidstvo má totiž jednu skutečně profilující vlastnost. Neustále opakovat své chyby.
