Lze očekávat, že se řada lidí, kteří přišli o práci, pokusí podnikat. Má to dnes vůbec smysl? Může se „normální“ člověk, zvyklý na klidnou práci, uživit podnikáním? Mám na to svůj názor, podložený dvaceti lety podnikatelských aktivit.
S podnikáním jsem začal v roce 1990. Zažil jsem úplné začátky, které tehdy přes veškeré problémy vypadaly velice slibně a nadějně. Stál jsem v obludných frontách na registraci, točících se několik pater po schodech a trvajících řadu hodin. Sháněl jsem různá povolení, abych někde jinde dostal povolení jiná. Rád jsem to vydržel. Měl jsem své představy, svá předsevzetí a hlavně ohromnou touhu po změně. Novou příležitost jsem bral jako osobní výzvu, jako možnost dokázat cosi sám sobě. S touto bohulibou činností jsem začal ještě v době, kdy nikdo, zdůrazňuji nikdo o podnikání nic nevěděl. Ani noví podnikatelé, ani noví státní úředníci, kteří je měli dozorovat, ani zákonodárci. Příslušné normy se teprve začínaly tvořit a formovat. Byly nedokonalé, špatné, poplatné nízké úrovni znalostí zákonodárců a odpovídající zkresleným představám o soukromém sektoru.
Nikdo z nás si tehdy neuměl představit, že podnikání je přece jen o něčem jiném, než co jsme vídali v amerických filmech. Že znamená především najít vhodnou aktivitu, kterou zatím nenašel nikdo jiný, pečlivě zkalkulovat všechna rizika, všechny akonomické možnosti a souvislosti, objevit někoho, kdo bude za tuto činnost ochoten zaplatit a přesvědčit ho o svých nevšedních kvalitách, odvést rychle a kvalitně smluvní práci a pak se měsíc, dva, tři, nebo půl roku, či déle bát, že druhá strana nezaplatí ani vindru. Že může na daňovou kontrolu přijít úředník, který má na podnikání a podnikatele názor hodný učebnice politické ekonomie ve VUMLu. Že někdo v parlamentu prosadí nějaký likvidační zákon, týkající se podnikání, nikoli v zájmu společnosti, ale čistě na truc svým politickým konkurentům. Že nový stát, přes všechny proklamace, pro podnikatele neudělá vůbec nic a že je naopak bude dusit mnohem houževnatěji, než by to udělal režim minulý. Nikdo z nás si totiž neuměl představit realitu, která byla ještě horší, než nejčernější noční můra.
Byla to ale přece jen doba, kdy většinový názor veřejnosti na něco, co bylo soukromé, na soukromý obchod, soukromé služby, soukromou banku, soukromou cestovku a další privátní aktivity, byl velmi pozitivní. To nám tehdy usnadňovalo rozjezd. Lidé novému soukromému sektoru bezmezně veřili. Ve snu by je tehdy nenapadlo, že jim soukromý obchodník prodá za drahé peníze laciný šunt, že soukromý řemeslník vybere zálohu a již nikdy nepřijde, že je soukromá banka, nebo soukromá stavební firma obere o všechny úspory, že je soukromá cestovka nechá někde v cizině na pospas osudu. Něčemu takovému by ještě začátkem devadesátých let nikdo nevěřil. Dnes tomu již věří patrně každý. Postupem času se tak z pojmů „podnikatel“, „zisk“, „soukromý kapitál“, „kapitalista“, „akcionář“, „investor“ stala téměř sprostá slova, hodná naprostého opovržení a z podnikatelů nepřátelé národa. Názor veřejnosti se za těch dvacet let naprosto otočil. To, co nedokázala propaganda minulého režimu, dokázala smutná realita režimu nového.
Současné podnikatelské prostředí v Čechách je velmi neutěšené. Dál přetrvává totální legislativní nejistota, platební morálka mezi obchodními partnery se (i díky postupující ekonomické krizi) nadále zhoršuje, narůstá počet velmi zkušených a všeho schopných podvodníků, kterým se lze jen velmi obtížně bránit, korupce se stává běžnou věcí, pomoc státu rozvoji podnikání je minimální, nebo vůbec žádná, administrativních buzerací neubývá, spíše naopak.
Troufám si také říci, že kdo chce dnes přece jen zachovat jakési zdání morálky, poctivosti a serióznosti v podnikání, kdo chce jako soukromník žít alespoň trochu normálně a věnovat se své rodině, sotva se uživí. V současné době tak může být úspěšný jen velmi protřelý, bezkrupulózní, nelítostný a dravý jedinec, který nebude váhat využít jakýchkoli legálních, pololegálních i nelegálních možností, daných neúmyslnými či úmyslnými mezerami v zákonech, pro získání osobní výhody nad konkurencí, nad státním aparátem, nad zákonem. O tom je totiž kapitalismus a jinou podobu mít ani nemůže. Počáteční představy tak vzaly za své. Já osobně jsem těch dvacet let přežil. Bez bankrotu, bez dluhů, bez nějaké rodinné tragedie, bez podrazů, žalob, vydírání a strachu z budoucnosti. Nepřikládám to ani v nejmenším nějakým svým schopnostem, či osobním charakterovým kvalitám. Znám se. Měl jsem patrně jen a jen velké štěstí. Nikdy jsem sice nezbohatl, ale alespoň mohu docela klidně spát. Vydržel jsem to docela dlouho, ale opakovat bych to v žádném případě nechtěl. Primární poznání z oněch dvaceti let je, že podnikání zkrátka není moje parketa a na úspěšného podnikatele mi přece jen schází příslušné duševní ustrojení.
A pro ty, kteří koketují s myšlenkou začít přece jen podnikat, jedna upřímná rada na závěr. Držte se závislého zaměstnání ze všech sil. Zapomeňte na svoji hrdost a poklonkujte šéfovi. Buďte nenápadní, do ničeho se nepleťte a neříkejte nahlas svůj názor, zvláště pokud se nečím odlišuje od většinového. Pečlivě studujte Murphyho zákony a využijte všechny životaschopné vlastnosti, které má český národ v genech a snažte se přežít. Bude hůř. A smiřte se s tím, že v každém režimu to je stejné a že rovná příležitost pro všechny je jenom vykonstruovaná chiméra. Pokud přesto o závislé zaměstnání přijdete, ze všech sil usilujte o jiné. Nepodnikejte. Je to zlý a velmi drahý sen.
