Prošel jsem si české deníky z hlediska charakteru uveřejněných informací. Drtivá většina má přímo katastrofický charakter. Dospěla snad naše společnost do stadia, kdy se nic pozitivního neděje? Pokud ano, je to jízda do tunelu.
Jen pro ilustraci. Na první straně pátečních Lidových novin je jedna jediná „pozitivní“ zpráva a to ještě coby inzerce (Mountfield oznamuje, že 32.Volvo na Kole štěstí vyhrál Václav Novotný z Ostravy). Celá druhá strana je věnována motolské aférce, celá třetí strana pozičním bojům českých ministrů, čtvrtá a pátá strana pochmurným událostem z domova, šestá strana tragickým událostem v Egyptě, sedmá strana Tunisku atd. Večerní zprávy na Primě ten den obsahovaly 16 informací různého druhu, z toho pouze dvě více méně pozitivní. Jedna pojednávala o šedesátinách pana Donutila, druhá o úspěchu šikovných českých ortopédů v Brně při operaci skoliózy páteře u mladého děvčete. Toť vše. Výběr z tisku na serveru pravednes.cz obhospodařil v pátek na stránce "Z domova" celkem 31 periodik, od každého upozornil na 10-15 zpráv, jednalo se tedy v dané chvíli celkem o téměř 400 zpráv. Z toho jsem napočítal celých 6 více méně pozitivních, typu „Klaus lyžuje na milovaném Moninci“, nebo „Obchodní válka končí, banány zlevní“, nebo „Stát ví, jak ušetřit 15 miliard na dálnicích, srny a medvědi nebudou mít mosty“. Ostatní jsou přímo úderně negativní.
Společenská rizika, vyplývající z negativistických postojů k hodnocení společenských jevů a událostí jsou velká. Určitá absolutizace , či generalizace negativních jevů, musí nutně způsobit dříve či později i zdeformování všeobecného názoru na celou společnost, potažmo na vlastní národ. A ono se to již bezpochyby projevuje. Čím dál tím víc našich lidí je ochotno připustit, že Češi ublížili Němcům a nikoli naopak, že demokracie není to pravé ořechové, že kdokoli ve vrcholové politice nebude o nic lepší, než ti současní lídři a k volbám je tedy zbytečné chodit, že politika je především svinstvo a jiná být ani nemůže, že stát nedokáže ochránit obyčejného člověka před násilníky, zloději a podvodníky, že svěřit vlastní peníze nějaké finanční instituci je příšerné riziko, nebo že je nejlepší půjčit si dnes co nejvíce peněz na cokoliv, protože stejně nikdo neví, co bude zítra. Zkrátka „blbá nálada“ se vším všudy.
Uvědomuji si, že se i sám spíše zaměřuji na nepříliš pozitivní události a jevy. Rozdíl je ale v tom, že já za svoji blogerskou činnost nejsem placen a sděluji pouze a výlučně svůj názor (a to ještě v oblastech, které často zajímají pouze mne osobně) a nejedná se tedy o názorové zaměření toho kterého média a můj názor těžko někdo bere jako všeobecný a oficiální. A navíc, s ohledem na počet potenciálních čtenářů, patrně neutvářím veřejné mínění a nálady. Masová média ano.
Hodně se toho v poslední době řeklo a napsalo kupříkladu kolem „lékařské“ kampaně „Děkujeme, odcházíme“. Doktorům, kteří se zúčastnili, nefandím ani v nejmenším. Ale znovu. V době, kdy tato bohulibá akce probíhá, jsem nezachytil (kromě zmíněného televizního šotu o práci brněnských ortopédů) jediný článek o tom, co se kde českému lékařskému týmu podařilo, jaké nové postupy a technologie byly českými lékaři použity, či který český lékař byl pozván přednášet na nějaké mezinárodní sympozium. On by to asi stejně nikdo nečetl. Oproti tomu článek pod názvem „ Protekce a korupce v nemocnici Motol“, nebo „Kdo byl jedním z kulichů Motola? Paroubková“ si přečtou mnozí. Takže ty naše dobré a ještě lepší lékaře, srovnatelné se světem, zná spíše ona cizina, než český pacient. A o tom to je.
Nechci tím vším říci, že by se charakter zpráv měl změnit ve smyslu zpravodajství z předlistopadového režimu, ve kterém se neustále plnil plán, prosazovaly další a další inovace výrobků, úspěšně sklízely družstevní lány, zobecňovaly pozitivní zkušenosti pracovních kolektivů a přijímaly další a další závazky.To zpravodajství tehdy i to dnešní mi připadají jako dva extrémy. Jeden z nich je ale pro tolik zranitelnou a televizními krváky namáhanou českou duši možná poněkud přijatelnější. Který asi?
Ono by z toho totiž nakonec mohlo vyplynout, že socialismus sedmdesátých a osmdesátých let bylo poklidné, téměř idylické období, s levným a zajištěným bydlením, levnými potravinami a dopravou, s pohodovými seriály, s bezpečnou ulicí, zajištěnou prací a dalšími sociálními jistotami a s usměvavými lidmi, nakládajícími tašky s jídlem do svých aut a odjíždějícími v pátek ve čtrnáct hodin spokojeně na své chaty a chalupy. A kapitalismus že je antihumánní systém, plný stresu, násilí a nejistoty, zlodějů a podvodníků, korupce, nesnášenlivosti a lidských tragédií.
Nebo to tak opravdu je?
