Také stáváte v zónách?

Míněno parkovacích. Těch, které zavedli radní některých pražských čtvrtí a připravili tak občanům města ráj i peklo zároveň.

Tak krvavě hluboký řez do běhu každodenního života vyžaduje precizně zvládnutou organizaci posloupnosti kroků a ošetření povinností z toho vyplývajících pro všechny sociální a občanské skupiny. A také práv, která jsou v civilizované společnosti deklarována.

Regulace přílivu vozidel všeho druhu do velkoměsta a jejich parkování, čím blíže centru, tím hustěji, je jistě nutná, ba přímo vynucená. Dostat automobily pod zem je řešením sice velmi drahým, avšak snad jediným možným. Což je principem slibů komunálních politiků při řešení parkovacích problémů. Nejprve je prý nutno však peníze vybrat, tedy zavést zpoplatnění veškeré odstávky vozidel a posléze začít budovati podzemní garáže. Dobrá potud snad v pořádku, ale podle prognóz z radnic prosakujících bude lze stání v podzemí zakoupit (v řádu statisíců), popřípadě pronajmout parkovací čas v řádu desetikorun, či stokorun za hodinu. Máte na to?

Organizace zavádění parkovacích zón na Vinohradech a především na Žižkově je dílo koncentrovaného diletantismu mixovaného s nedočkavostí za vybranými poplatky. Podstata přerozdělování, manipulace a distribuce cizích peněz necizím adresátům tak opojně svádí i pravicové zastupitele. Systém vytváří běžně absurdní situace, kdy ze dvou  třetin poloprázdná ulice bez rezidentských vozů (zde bydlících) zívá osiřelým prostorem, zatímco já, který přijíždím za prací parkuji o kilometr jinde na sousedním obvodě. To je to, co bylo záměrem celé akce?

Nedostatečně promyšlená struktura možností zakoupiti, za přiměřenou cenu, jakousi parkovací kartu i pro jiné skupiny lidí, než trvalé usedlíky a místní podnikatele je téměř diskriminační. Naprosto nepřipravená společnost nezareagovala odložením plecháčů do šrotu, nebo pouze k víkendovým výletům a vymýšlí, tradičně, kličky, obezličky, možnosti systém

„ prekabátit“. Nevýkonná, nedůstojná, pomalá, předražená hromadná doprava není alternativou dopravy individuální a prosím nepodezírejte mne ze sobeckého protispolečenského oportunismu. Prostě se nemohu oprostit od pocitu, že čas, který strávím na cestě za prací a zpět (nehovoříce o operativních přesunech) ve veřejných vagónech jakéhokoli typu, mohu věnovati podstatně důležitějším a užitečnějším činnostem. A tak to připomíná starou dobrou pravdu o klaccích pod nohy přičinlivým, poplatky platícím, prudy loajálním.

Proč není systém zaměřen spíše na druhá, třetí auta v rodině a čtvrté služební, kterým se jezdí v týdnu, neb je to výhodné, obří vozy patřící komukoli, dodávky, offroady, mikrobusy, automobily mimopražské, proč zaměstnanec, notabene státní, nemůže svobodně rozhodovat o formě a způsobu dopravy za prací, je-li z jinak očíslovaného obvodu. Třeba nás čeká pohyb po městě obecně na propustky, to abychom my rodilý Pražáci nepřekáželi turistům. Kdoví. Když ta distribuce oběživa je tak lákavá.

Samostatnou kapitolou je průběh a technická stránka celého procesu: náběhy na systém, ohýbaná výběrová řízení, odklady, částečné náběhy… A doprovodné efekty, se kterými nikdo nepočítal? Naprosto přeplněné hraniční oblasti desátého obvodu, občané těchto teritorií trhající si vlasy zoufalstvím co se svým vlastním vozem, ulice a uličky mezi vilkami, kde auto téměř neznali, narvané jak parkoviště u hypermarketu v době předvánočních slev a nebývalý pohyb osob, spěchajících na Vinohrady, či Žižkov.

Komické scénky pro pozorovatele představuje také okolí prodejního místa parkovacích karet v Perunově ulici. Od šesté ranní se zde zjevuje had zájemců o povolení odstavit své vozidlo na „trojce“, kterým přišel nadmíru vhod odklad realizace projektu, spolehli se na laxnost úředníků a tahanice kolem výběrového řízení, povolenky nezakoupil včas a nyní, pět minut po dvanácté horečně dohání své meškání. Ve frontě láteří, nervozita stoupá, konflikty naopak nemeškají, o štulce a šťouchance není nouze, nadávky a sprostota létají vzduchem. Všichni by chtěli pohodlí, když už za to platí, více prodejních míst, více okének, více úředníků. Čili zvyšování nákladů. Koho však zajímá, že někdo na vyřízení karty půl roku kašlal a nyní volá po komfortu, vzteká se a posílá šimly za přepážkou do…horoucích pekel? Jak vidno, pokud běží o osobní zájem jdou správné principy stranou : „Je to pro mne výhodné? Tak vpřed!“ Té opravdové, praktické demokracii, odpovědnosti za své životy a důsledky svých činů se učíme jen velmi pomalu, těžce, bolestně a neochotně.

Suma sumárum pro rezidenta prázdná ulice a výběr ze dvou pozitiv – sem, anebo někam jinam, pro mne krutá komplikace zaplacená, především, časovými náklady. Však znáte pravdivě profláknuté „time is money“, no ne?

Ve finále jsem ale zjistil, že nejméně dvakrát denně svižně absolvovaný kilometr mi jde neobyčejně k duhu a vlastně tak úředník svými rozhodnutími podporuje moji fyzickou kondici. A navíc, každá píle při překonávání překážek člověka posílí. Takže tímto všem spoluobčanům, kteří mi komplikují život – děkuji.