Stěžujte si na lampárně a nově také u Ústavního soudu.

Nejnovější manýrou našich slovutných politiků, odborů, či jiných nátlakových skupin je stížnost k Ústavnímu soudu.

Nelíbí se Vám výsledek voleb? Do sněmovny, na radnici, do obecního zastupitelstva? Nehodí se Vám do krámu zákon přijatý na základě většinového hlasování? Máte, společně se svými kolegy z profese, pocit, že chcete zvýšit plat na „důstojnou“ úroveň? Myslíte, že mladá vysokoškolačka rozhodně nemůže míti vyšší plat, než středoškolačka po dvaceti letech? Nevyhovují peněženkám Vašich voličů rozpočtové škrty vlády?

Existuje zde čerstvě uchopené, univerzální řešení. Svěřte se do péče partají, nebo odborů (těm to zvláště činí velmi dobře), a oni učiní ten strategický tah. Podají stížnost k Ústavnímu soudu. Lze se s nadějí domnívat, že sice nic nevyřešíte, ale dočkáte se mnohastránkového elaborátu slov v nečeském jazyce s uložením čehosi, co jiným život zkomplikuje, ale vyroste ten bojovník za práva širokých skupin občanů (bohužel na úkor jiných občanů), stojící na pomyslné barikádě s rozervaným praporem spravedlnosti na ohmatané žerdi. A to přináší zviditelnění, příslib, že nadále mohu zůstat u štědré žlázy veřejného penězovodu.

Jasně. O prachy jde především. Lhostejno jsou-li přikryty žvásty o porušení demokratických principů, zamezení přístupu ke vzdělání, diskriminace skupin, ochraně životního prostředí, nebo omezení dotace na stavební spoření.

Je to prostě parta, která se rozhodla své živobytí opatřovat sobě z veřejných zdrojů, tedy na úkor ostatních lidí a výhradně žvaněním. Rozhodně však ne tvořivou, cílevědomou, každodenní, prospěšnou prací.