Školní třída jednoho dne.

Se začátkem nového školního roku se rozhořel doutnající sen některých pedagogů teoretiků o masívním inkluzivním vzdělávání v českých základních školách.

O co v principu jde? Slovo inkluze znamená zahrnutí do celku. V základních školách, tak, jak je všichni známe, se tedy v jedné třídě, jednoho dne, sejde průměrný žák s nadaným, hluchý i ten se zbytky zraku, nebo i bez nich, přijede také vozíčkář, skupinu doplní žák momentálně zaostalý, pardon, mentálně retardovaný. Ten zatím jen lehce, ale na poslední chvíli rodiče přivedou dezorientovaného „downa“- středně mentálně postiženého. IQ kolem čtyřiceti, pětatřiceti.  A to není zdaleka všechno. Sejdou se dyslektici, dysgrafici,  dyskalkulici a dysortografici, to je parta s dnes populárními poruchami učení, dále chlapci s poruchami chování, logopedický případ a…v  rohu na zemi sedí autista. Tedy jedinec s poruchou autistického spektra, zde ve specifické formě. Má prostě svůj svět. Ještě však nejsme u konce. Všichni se, samozřejmě, pohybují v různé míře svého postižení, čili úplně jinak. Dva se stejným postižením nelze vůbec srovnávat. A sociálně? Každý pes jiná ves. Většina z tohoto vzorku má svého asistenta, ti hluší pak překladatele do znakové řeči, zapisovatele. Přidejte k tomu asistenta učitele, potom kantora samotného a vyjde Vám z toho celkem pěkná skupinka připravená k výchovně vzdělávacímu procesu. Trochu různorodá, pravda, ale třída to je. No, řekněte sami, nedali byste své dítě do, takto zgruntu inkludované školy?

Vyučování v takovém „babylóně“ si opravdu neumím představit ani v nejbujnější fantazii. Po dvaceti letech strávených před tabulí. Klid na práci, soustředění, koncentrace? Zapomeňte. Struktura hodiny z pohledu učitele je nepředstavitelná, organizace takového jarmarku vyčerpávající. Spásná má býti spolupráce s asistenty (bez pedagogického vzdělání) a metodická podpora školního speciálního pedagoga (tedy rada) a, zlatý hřeb, manuál podpůrných opatření. Výuka podle manuálu. Pánbůh nás netrestej.

Nutně dojde k situaci, že ty chytřejší a schopnější bude učitel vyučovat podle vzdělávacího plánu, alespoň část hodiny, a ti ostatní využijí péče asistentů. Jinými slovy ti, kteří potřebují nejodbornější, kvalitní péči, tedy hendikepovaní, budou vychováváni a vzděláváni pracovníky neerudovanými, v oboru nevzdělanými, nezkušenými, tedy asistenty. Tak to je možnost kvalitního vzdělání pro všechny. Nevím, jak Vy, ale já mám o kvalitě představu poněkud odlišnou.

Naproti tomu stojí velmi koncepční, padesátiletý systém speciálních výchovně vzdělávacích zařízení, který vybudovali skuteční pedagogové, velmi úspěšný a uznávaný. Stojí na principu odbornosti a vzdělanosti, které jsou východiskem pro skutečnou, trpělivou péči o postižené bližní. V praxi to probíhá tak, že kantor vzdělaný podle druhu postižení věnuje se malé skupině hendikepovaných a specifickými (speciálně pedagogickými)  způsoby práce rozvíjí jejich osobnost.

Nechám na každém z Vás posoudit, co je pro populaci postižených lidí, ale i pro ty, takzvaně normální, lepší varianta.