Kastrace mladých delikventů

Nad naší malou zemičkou se stahují bouřková mračna. Tisíce očí členů EU se teď na nás zlostně upírají. Proč? Proč ten vztyčený, varovný prst? Kastrace. Ano, příčinou je kastrace. Ovšem ne zvířat. Hlavně ta lidská, která je „nehumánní“, dle této organizace.

nalezeno na Google.com

Ovšem co je špatného na kastraci delikventů, kteří si své sexuální touhy vybíjeli na dětech, popř. zvířatech? Jistě, ztratí tak svoji „mužnost“, ale ve většině případů se díky kastraci potlačí  jejich sexuální pud. Což je jen dobře. Nebo snad ne?

…

Cílem tohoto článku ale není obhajovat kastraci, ale poukázat na jistý problém. A to ten, že život těch to lidí po kastraci a převedení do ambulantní léčby je vlastně….nijaký.

Společností jsou odsuzováni, odsunuti na okraj. Odkopnuti jako nějaká verbež, kus hadru. Je jasné, že rodiny dětí, na nichž byl spáchán zločin, jim nikdy neodpustí. Nejhorší je ale podle mě fakt, že ani vlastní rodina není ochotna jim pomoci v návratu do relativně normálního života. Ptám se: „proč?“ Ti lidé za to vlastně nemohou. Téměř vždy se s touto úchylkou narodí. Později následuje trestný čin, vazba a ústavní léčba, kde se jim snaží pomoci. Zní to jako klišé.

Na skupinové terapii si začínají uvědomovat, co spáchali. Že jednali agresivně. Většina delikventů nevypadá, že by měla dostat Nobelovu cenu, tedy není na tom inteligenčně nejlíp (pokud se pletu, můžete mě vyvést z omylu). To je samozřejmě neopravňuje k tomu, aby páchali tyto trestné činy, kolikrát spojené s notnou dávkou násilí.

Když jsou tedy převedeni do ambulantní léčby, pomalu jsou postrkováni k tomu, aby se postavili na vlastní nohy, jenže…Jenže jak, když téměř nikdo jim práci nechce dát? Kdo by chtěl zaměstnat úchyla, co obtěžoval malé chlapečky a holčičky?

Ano, je mi jasné, jaká otázka by padla v diskuzi: „A co kdyby to bylo Vaše dítě? Ať už delikvent nebo oběť?“

Kdyby mé dítě bylo delikventem, snažila bych se s tou skutečností vyrovnat, pomoci mu na cestě za světlem. I když bych věděla, že nikdy nebude jako ostatní. Je to přece moje dítě.

Když by bylo obětí? Tomu člověku bych nikdy neodpustila. Ale čas obrušuje ostré hrany nenávisti, a i když bych ho stále nemohla vidět, neházela bych mu úmyslně klacky pod nohy.

Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby tito mladí lidé byli pod neustálým ústavním dohledem. I po kastraci. Měli by střechu nad hlavou, jídlo, oblečení a jistý pocit jistoty a komu se vypovídat. Na materiální věci by se snažili vydělávat. V ústavu. Ale na tohle nejsou nejspíš peníze…

…

Nechci se těchto lidí zastávat, ale ani je odsuzovat. Myslím, že během léčby si protrpí dost. Z hlediska společnosti si ale říkám, kdo je vlastně oběť. Společnost, která je odmítá přijmout nebo lidé, jenž za to vlastně ani nemohou?

Na konec bych chtěla ještě poděkovat pořadu Máte slovo za myšlenku na článek a pořadu Soukromá dramata za připomenutí této myšlenky.