Nechat žít či nechat zemřít? Aneb trest smrti v dějinách lidstva

Pokaždé, když je spáchán nějaký závažný zločin, část naší populace volá po trestu smrti. Ten byl v naší republice zrušen po roce 1990. Je ale skutečně tato forma trestu, nejen v naší společnosti, nutná nebo by to bylo porušení lidského práva na život, i když tím dotyčným je několikanásobný vrah či pedofil?

Poprava Lady Jane Grey, obraz od Paula Delaroche

Trest smrti nebo chcete-li, hrdelní zločin. Dalo by se říci, že poprvé se tato forma trestu objevila již v Chamurabiho zákoníku. Heslo: „oko za oko a zub za zub“ se drží až do dnešních dob. Až Římané považovali za nejtěžší trest vyhnanství. Ovšem jen pro občany republiky.

Opravdový boom trestu smrti zaznamenalo 15 – 17. století, kdy se tresty začaly značně přiostřovat. Lidé umírali. Umírali jménem krále, církve, lidu nebo jen spravedlnosti. A právě ta zde měla podobu strašlivých soudů a ještě strašlivějších muk. Sadistické fantazie katů skutečně neznaly mezí. Lámání v kole, ukřižování, utopení, upálení, pověšení….pramalý výčet možností, jak popravit člověka. Proto se jim budeme věnovat o pár odstavců dále.

Oficiální definice trestu smrti zní: „Trest smrti neboli nejvyšší trest, či také absolutní trest je trest, který předpokládá usmrcení odsouzeného člověka za trestný čin, za který je dle platného trestního práva možné tento trest uložit.“

Tady nastupuje první argument zastánců zavedení tohoto trestu. Ochrana před nebezpečnými jedinci a případnými pachateli. Jenže, nastává problém. Když už byl dotyčný\á schopen chladnokrevně, opakovaně vraždit, kdo zaručí, že až vyjde z vězení, nespáchá tento trestný čin znovu? A případný pachatel? Pokud to skutečně chce udělat, neodradí ho ani strach ze smrti, typický pro člověka.

Dalším argumentem je zamezení právě již zmiňované recidivity. Ovšem proti tomu stojí odpůrci a hlasitě dávají najevo, že justiční omyl v tomto případě nepomůže vyřešit veřejná omluva rodině a pár květů na hrob. Holt mrtvý delikvent není živý delikvent.

Možná i proto ho hodně lidí podporuje. Mrtvý nesní nic. Nepotřebuje přikrývku. Nikdo se s ním nemusí tahat, nikoho neobtěžuje svojí přítomností. Tedy, argument PRO hlásá: „zaveďme trest mrti, vězení vrahů je drahé!“

Odpůrci se ale nedají. Jsou silnými protivníky a dlouho ještě budou. Podle nich finanční náklady přípravy celé popravy vyjde stát (hlavně ten demokratický) mnohonásobně dráž, než vězeňský pobyt jejich maličkosti. Dále se ohánějí pojmem diskriminace více než šéfkuchař v kuchyni při krájení cibule. Podle statistik bývá trest smrti uplatňován častěji vůči náboženským a etnickým minoritám a vůči chudým, kteří nemají peníze na dobré právníky. Trest smrti má totiž údajně velké množství zastánců u členů extremistických stran.

Po zvážení těchto fakt se tedy opět nabízí otázka ano, či ne? Kdyby tedy naši zákonodárci trest smrti prosadili, byli by zároveň nuceni pozměnit Ústavu ČR, v jejíž Listině základních práv a svobod je jasně psáno, že trest smrti se nepřipouští.

…

Člověk je vlastně člověku vlkem. Jaké tedy měli soudci a hlavně kati možnosti? Určitě převážná většina viděla či četla Kladivo na čarodějnice. Se svými třemi stupni mučení byla tortura postrachem středověkého obyvatelstva. Rozdrcené palce z palečnic, slušivé španělské botečky, které drtily lýtka a holenní kosti, z žebříku (neboli skřipce) vykloubené končetiny. Nic moc, že? Proto obvykle kati žebřík vylepšovali. Tedy, spíše mučeného. Takzvané světlé trápení nebylo nic jiného, než pálení kůže člověka nataženého na skřipci. Dost často toto útrpné právo končilo smrtí, tudíž se to dá považovat za jakousi formu trestu smrti.

Poputujeme ale zpátky v čase a podívejme se k Římanům. Tito lidé byli obzvlášť zběhlí v technice ukřižování. Vycházeli z oblíbené praktiky narážení na kůl. Dotyčného ovšem nenarazili, nýbrž mu přivázali zvednuté ruce ke kůlu. Hledání pohodlnější polohy, která na kůlu neexistuje, ovšem vedlo k postupnému udušení. Až po nějaké době ukřižování dostalo dnešní kabát. I když, Ježíš pravděpodobně nebyl ukřižován tak, jak je popisováno…

Ale zpátky do středověku. Nejběžnějším, ale zároveň i nejméně čestným způsobem popravy ve středověku bylo oběšení. Trest smrti oběšením mohly soudy vynést již za pouhou krádež v určité hodnotě. Věšeni byli v naprosté většině případů pouze muži.

Zvláště těžkým druhem trestu smrti bylo čtvrcení. Na rozdíl od Francie, kde k tomuto účelu používali kati čtyři koně, bývalo v našich zemích tělo odsouzeného prostě rozsekáno na čtyři části pomocí sekery.

K takovému trestu byl odsouzen i slavný lékař a anatom doktor Jan Jesenský v roce 1621 za svoji účast v povstání českých stavů proti Habsburkům. Císař však rozsudek zmírnil a tělo Jesenského bylo rozčtvrceno až po smrti.

…

Kdybych ale měla popsat všechny druhy kdysi praktikovaných poprav, byl by to článek čítající několik stran. Což by bylo zbytečně dlouhé. Ostatně, některé formy trestu smrti jsou známy. Ať už je to gilotina či plynová komora. Mezi méně známé patří např. uvaření zaživa, pohřbení zaživa ( používané hlavně u žen), lámání kolem či garota, typická třeba pro Španělsko.

V dnešní době se používá hlavně smrtící injekce (32 států USA), plynová komora (5 států USA), elektrické křeslo (12 států USA), pověšení (4 státy USA, Írán, Írak, Afghánistán, Japonsko, Malajsie, Jamajka), ukamenování (Írán), stětí( Saudská Arábie) a zastřelení popravčí četou (Čína, Indonésie, Írán, Írák, Nigérie, dva státy USA, Tchaj-wan).

Opět se tedy navrací otázka, zda trest smrti ano či ne. Já odpovídám ano. Trest smrti je nehumánní. Zabili bychom člověka, který má právo na život. Ale to měl i ten zavražděný….