Zapadající slunce ozařuje tvář. S přivřenými víčky hledím do něj. Vnímám slabý studený vánek, který ani nedokáže pohnout holou větvičkou v korunách stromů. Ze žlutozelené trávy opatrně vykukují hlavičky sedmikrásek. Přichází jaro…
Přemýšlím o životě. O lidech. Na této planetě, právem nazývané modrá, žije šest miliard lidí. Zdraví, nemocní, bohatí, chudí, krásní i oškliví. Ne, oškliví ne. Každý člověk, jedinečná osobnost, je krásná. Uvnitř. I když si to nepřipouští.
I vrah může být krásný, když nalezne vnitřní klid. Ať už na smrtelné posteli nebo v cele. Jsem naivní snílek, optimista, vím.
Jenže, kolik lidí se na chvíli zastaví a rozhlédne se kolem sebe? Viděli by uspěchané, strhané lidi, často se honící za mamonem. Upocené břicha a široké úsměvy pracháčů. Falešné tváře politiků. Pokuřující mládež a bezdomovce popíjející krabicové víno. A mnoho dalšího. Ale nejvíc by asi zapůsobily bezelstné oči malých dětí.
Často si stěžujeme, že něco nemáme, tamten je bohatý, jiný vyhrál sportku. Další je veselý, ačkoli mu právě někdo ukradl auto. Nadáváme na počasí. Na život. Na lidi. Na všechno. Kdo nám brání v tom, jít a splnit si sen? Někdy chybí finance. Ale to neznamená, že v budoucnu je mít nebudeme. Proč se však lidé nedokáží v poslední době radovat z maličkostí? Hlavní je mít všechno a mít toho moc. Často jsme však pouze materiálně bohatí. Duchovno strádá….
Některým lidem bylo do vínku dáno obrovské duchovní bohatství. Za to jim ten nahoře ubral po stránce fyzické. Moudří lidé často trpí nemocemi. Trest za moudrost a vyrovnanost? Znám úžasného chlapce. Je chytrý, talentovaný. Na vozíku. Mladík se vzácnou nemocí. Názory těžce zkoušeného člověka, co ví, jaké to je, bojovat. Slečna s progérií. Inteligentní děvče, které přežilo věk, kdy lidé trpící touto nemocí, umírají. Dívka s nemocí motýlích křídel. Každodenní život je pro ni utrpení, přesto statečně bojuje dál. Africké děti, které se rodí s virem HIV v těle, denně jsou vystavováni hladu. Žijí v bídě. Přesto jsou šťastní a usmívají se.
Lidé častěji zahání smutek, strach a žal alkoholem. Metla lidstva. Ale aby s námi nezametla. Rovněž drogy jsou čím dál častěji východiskem. Stresové situace zvládáme s cigaretou v třesoucí se ruce. Začínám mít pocit, že se bez toho ani neumíme bavit ve společnosti. Někdo tomu říká „odvázat se.“
Fascinujeme i skutečnost, jak rychle se vyvíjejí nové technologie. Když to pomůže ve zdravotnictví, proč ne. Ale na co potřebujeme robota, který nás bude poslouchat? Uvaří, vypere, vyžehlí. Nebylo to dříve a nikomu to nechybělo. Lékaři si stěžují na to, že děti nechodí ven, sedí před počítači, hrají násilné hry a sledují stupidní pořady typu Hanah Montana. Mobily údajně způsobují rakovinu, přesto se vyvíjejí stále nové typy. Pamatuji si dobu, kdy jsem měla mobil s anténkou a stačil mi.
Ve škole se čím dál častěji objevuje šikana, pokud žák či student nemá značkové oblečení, nejnovější typ mobilu a nevlastní perfektní počítač nebo notebook. Rozdíly mezi bohatými a chudými se prohlubují. Ale je vše skutečně o tom, co má kdo lepší?
Vysoko je hodnocen i zevnějšek. Mám pocit, že čím více má žena, dívka, klidně i muž, plastických operací, tím více si ho lidé cení. Kráska z mola je přitažlivější než obyčejný domácí typ. Navíc, kdo není štíhlý, je automaticky špatný a může si za to sám. Osobní zkušenost….
Jsme také čím dál víc sobečtí. Krutí k sobě, k ostatním, k přírodě. Ale nebylo by lepší se na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem sebe? Když to uděláme, uvidíme ty skryté krásy kolem sebe…
