Oslavme výročí sametové revoluce důstojně, a nikoliv v nenávisti

S blížícím se výročím listopadových událostí z roku 1989 se domnívám,že bychom ho neměli slavit v nenávisti k demokraticky zvoleným představitelům naší země, ale důstojně tak, abychom si připomněli hlavně konec názorové nesvobody.

Jak jsem se kdysi v jednom svém článku na blogu zařekl, nehodlám se o nadcházejícím víkendu zúčastnit jakékoliv akce, kterou by organizoval někdo, kdo se hlásí k tzv. pražské kavárně. Pražská kavárna se totiž chystá toto výročí slavit nikoliv v sounáležitosti s ostatními názorovými skupinami, tak, jak tomu bylo o sametové revoluci, ale naopak rozdělováním společnosti, a hlavně nenávistí k prezidentu republiky, předsedovi vlády, ministryni spravedlnosti, jejich voličům a bůhví ke komu ještě. A toho se já skutečně účastnit nechci.

Proto jsem se rozhodl, že si já toto výročí oslavím nikoliv podle pražské kavárny, ale po svém. A jak? Například četbou jednoho autora, který před listopadem 1989 díky cenzuře téměř nevycházel, ale po listopadu jeho knížky můj život ovlivnily tak, jako žádné jiné. A tak proto pro mne patří i k jedním z hlavních symbolů tehdejších změn. Jak to myslím? Na rozdíl od těch současných "přemoudřelých" mlaďasů jsem sametovou revoluci osobně zažil. Ale co by jedenáctiletý kluk. A právě tehdy jsem se začal i více seznamovat s chlapeckými příběhy spisovatele Jaroslava Foglara. Zatímco do listopadu 1989 si jeho příběhy zasedla tehdejší cenzura, tak pak ještě do konce roku 1989 začala tehdejší ČST reprízovat seriál "Záhada hlavolamu" a v novinách začal vycházet komiks "Stínadla se bouří. A od roku 1990 pak opět vycházely foglarovky, díky kterým se přede mnou otevřel zcela nový svět. Svět chlapeckých příběhů, ve kterých není žádná politika, ale touha po dobrodružství, chlapecké cti a skutečném přátelství. A jsem rád, že zrovna v těchto dnech vyšla na knižní trh jedna z těch mála foglarovek, kterou ještě přečtenou nemám.

Takže si myslím, že právě tím si připomenu výročí sametové revoluce daleko důstojněji než tak, jak se chystají toto výročí oslavit stoupenci současné pražské kavárny. Pražskou kavárnu, tu budu maximálně jen z povzdáli sledovat a jakmile se tam u nich odehraje něco, s čím nebudu souhlasit (jako například nenávist k řádně zvoleným nejvyšším představitelům země, vyhazování jejich květin do koše nebo naopak glorifikace tzv. politické korektnosti, atp.), dám to najevo třeba nějakým článkem tady na blogu. Ale na druhou stranu byl bych rád, kdybych to nemusel. Kdyby se lidi nějak domluvili, že to místo rozdělováním společnosti a nenávistí ke zvoleným zástupcům oslaví společnou sounáležitostí tak, jako tomu bylo v listopadu 89.

Související články:

Proč sametová revoluce a pražskokavárenské demonstrace jsou nebe a dudy?

Vládo a prezidente, vydržte 17. listopad a jděte dál!

Při pohledu na pražskou kavárnu si připadám jako skřet z bitvy pěti armád

Ani já nemám chuť slavit 17. listopad, pokud bude v režii jen pražské kavárny