Spasitelé

Jako studentka a průvodkyně jsem moc nechápala, proč mým turistům ze Sovětského Svazu bylo vždycky pochopitelnější, že na programu mají návštěvu Lidic nebo pohřebiště sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech, případně památníku Slovenského národního povstání v Banské Bystrici, než návštěvu Národní galerie na břehu Dunaje v Bratislavě nebo gotické katedrály v Košicích.

Samozřejmě, obrazům v Ermitáži se žádná galerie bývalého Československa rovnat nemůže. Nashromáždit tolik peněz, kolik se podařilo Kateřině II. a jejím následovníkům, disponujícím daněmi sta milionů lidí, se u nás nikomu podařit nemůže, ale stejně, proč chtěli pořád vzpomínat na válku, kde zahynulo tolik lidí...

Nám první Válka přinesla samostatnou Československou republiku. Rusku první válka přinesla Sovětský Svaz a ta druhá pocit, že osvobodili od zla celý svět. Teď mají pocit, že jim za to, co udělali, není nikdo dost vděčný. Mí turisté v osmdesátých letech nebyli všichni Rusové, ale pro mou generaci byli všichni občané SSSR Rusáci, kteří se následně dělili případně na různé národnosti. Ale všichni pro mě nebyli potomky osvoboditelů z roku 1945, ale okupantů z roku 1968. Věděla jsem, že ti vojáci tenkrát v srpnu vůbec nechápali, co vlastně dělají. Mysleli si a dodnes si všichni myslí, že nás podruhé osvobozovali. Protože „osvobozovat“ druhé, ať si to přejí nebo nepřejí, to je přeci poslání Ruska, i když se zrovna jmenuje Sovětský Svaz.

V roce, ve kterém od konce 2. světové války, což nebyla ta stejná válka, kterou oni v roce 1945 vyhráli, uplynula polovina let, než se bude vzpomínat letos, jsem byla na školním zájezdu v Polsku. Také jsme tam tehdy navštívili koncentrační tábor Osvětim. Zážitek to byl opravdu drsný, dívat se na všechny ty věci, co tam po lidech zůstaly a představovat si, že těch, které tam už nejsou bylo ještě mnohonásobně víc. Jedna spolužačka dokonce málem zkolabovala a museli jsme ji odvést. Provázel nás tam tehdy člověk, který možná (to nevím jistě) tu dobu pamatoval zevnitř. Bylo to všechno hrozné a jistě chápu, že osvoboditelé by rádi své „vítězství“ oslavili. Ale vítězství to bylo hlavně pro ty, co přežili, co byli osvobozeni. I když ani jedna strana z těch dvou nebyla v tu chvíli spasena. Velké procento vězňů odešlo do vlasti předků, někteří se vrátili tam, kde se narodili. Jednoho takového jsem trochu znala, ale ten už před lety zemřel..

Každá válka je jistě hrozná a umírají v ní lidé jak na straně vojska, tak i ostatních lidí. Ale zabránit válkám asi nikdy nebudeme umět, protože vždycky bude dost mladíků, kteří nemají nic rozumného na práci, jako jsou mladí muslimové v Iráku, nebo v horším případě lidí, kteří chtějí „spasit“ ty druhé jako zastánce různých „náboženství“ třeba ve třicetileté válce v 17. století nebo v občanské válce ve 20. letech v Rusku, nebo těch, kteří mají pocit, že být menší zemí je horší, než být zemí obrovskou.