Separatismus

Hranice států v Evropě se různě mění a posouvají od počátku věků. Silnější státy, nebo ty, co si to o sobě aspoň myslely,  

zkoušely zvětšit své území v představě většího výběru daní pro panovníka nebo ostatní osoby na státu závisející.

Ovšem lidé, kteří v takových územích, o které byl zájem aspoň dvou sousedících mocipánů, na to vždy dopláceli. Snažili se tedy vytvořit si svůj stát, aby jejich peníze neodcházely bůhví kam daleko a zůstaly pokud možno co nejblíže jejich kapes, když už přímo doma zůstat nemohly. Zvláště pokud se některý region považoval za bohatší, protože měl nějaké výhody, například úrodnou půdu, nerostné bohatství nebo rozvinutý průmysl, nechtěl své peníze posílat těm, kteří měli méně.

Město Mulhouse, které se nyní nachází ve Francii, se německy jmenuje Mülhausen a alsasky Milhüsa. Znamená to „mlýn“ nebo spíš místo, kde je více mlýnů. Na hranici se Švýcarskem, do města Basileje, je to odsud 40 kilometrů, na hranici s Německem je to 17 kilometrů. Město je historicky součástí Alsaska, což je region, který momentálně neexistuje. Od roku 2016 vznikl spojením Alsaska, Lotrinska a regionu Champagne-Ardenne správní region Grand-Est. I tak je to nejmenší francouzský region.

Dříve tu žili Keltové, v době stěhování národů přišli Alamani, v roce 1354 vstoupilo město Mulhouse do svazku alsaských měst, od roku 1515 bylo členem Švýcarské konfederace, v roce 1798 ho anektovala Francie. V roce 1871 se celé Alsasko stalo součástí Německa. Od roku 1918 bylo město součástí Francie, než ho v roce 1940 opět obsadilo Německo. Od roku 1945 je znovu součástí Francie. S Francií vstoupilo město Mulhouse do Evropské unie.

Hlavní náměstí starého města Mulhouse se jmenuje Reunion, znamená to „sjednocení“ nebo možná spíš „znovusjednocení“? Ve smyslu spojení nebo spíš unifikace? Na náměstí Reunion se nachází nádherná renesanční radnice s malovanou fasádou a novogotický protestantský chrám Saint-Etienne a také je tu knihkupectví. Prodávají tu zábavnou i vážnou literaturu, včetně suvenýrů pro turisty.

Město je úředně dvojjazyčné, vedle francouzštiny se tu objevuje ještě alsaština, což je dialekt němčiny, kterému bych jistě nerozuměla, tak jako nerozumím švýcarské němčině. V tom jazyce ale vznikají knihy. Kniha Marie Hart, která tu ležela na pultě, dle komentáře nemohla po roce 1918 v Alsasku vyjít. Teď v době menší státní kontroly vyšla. Jmenuje se „Üs unserer Franzosecit“. Autorka si zde stěžuje na to, že po připojení k Francii musela se svým mužem Alsasko opustit, protože její muž byl německý důstojník.

„Separatistické“ literatury tu mají víc. Nevím, nakolik je pravděpodobná snaha o osamostatnění, ale klidně by tu mohly nastat tendence jako v Katalánsku. Kniha „Widerstand“ (odpor nebo protest), shrnující životy třinácti Alsasanů (mezi nimi např. Alberta Schweitzera), „kteří řekli Ne!“. Historik Michel Krempper se snaží rehabilitovat Alsasany, kteří byli dle jeho názoru nespravedlivě zapomenuti. Dalším dílem tohoto autora je kniha o zdrojích autonomismu Alsasanů (1871 – 1945).

Malá, dosti bohatá zemička, na hranici mezi dvěma velkými státy a jedním menším, ale o to bohatším. Alsasko mezi Francií, Německem a Švýcarskem nechce, aby si ho ti velcí přehazovali podle toho, kdo má zrovna navrch. Zatím možná nejsou separatistické tendence moc silné, aspoň mimo knihkupectví.

Ale dost bych věřila tomu, že když máme Evropskou unii, spousta malých regionů, které mají komplikovanou historii, nemá žádný důvod být loajální s tím státem, který je právě nyní spravuje. Tak jako mnohem větší Katalánsko.