Byl jsem vojákem Sovětské armády

Vyjet do zemí bývalého Sovětského Svazu znamená potkávat starší muže, kteří si dobře pamatují, že u nás, v bývalém Československu, prožili krásné roky svého mládí.

Pravda, sovětští vojáci trávili většinu času zavření ve vojenských prostorech, případně v kasárnách, pokud se jednalo o větší město, jako například Mladou Boleslav, kde byla kasárna přímo na jedné z hlavních ulic. Každý den se ale zabývali cvičením, střelbami a jízdou v tancích a obrněných vozidlech, ale pokud měli štěstí, podařilo se jim navázat kontakty s českými civilisty a občas prodat trochu nafasovaného benzínu nebo dokonce elegantní chlupatou čepici, šapku-ušanku a za získanou skoro-tvrdou měnu mohli nakoupit věci, které by doma nikdy nepořídili.

Ne snad, že bych osobně něco takového zažila (kromě pokřikování jednoho takového vojína z okna šedivých kasáren v Mladé Boleslavi, kde jsem byla o prázdninách po prvním ročníku na vysoké na brigádě), ale spolužáci, kteří byli z posádkových měst, například z Vysokého Mýta (kde jsem naopak nikdy nebyla), takové věci vykládali.

Jednoho takového muže, který sice naši zemi „neosvobozoval“ v roce 1968, ale přijel jako osmnáctiletý chlapec v roce 1970 a zůstal u nás, konkrétně v Mimoni, dva roky, jsem potkala v Moldávii. Dnes je z něj profesionální bubeník a výrobce bubnů a i s paní Lidií se v roce 2005 účastnili soutěže Eurovize v Kyjevě v roce 2005, kde s písní „Babička hraje na buben“ a skupinou Zdob si Zdub obsadili šesté místo. Jmenuje se Tudor Bejenaru.

Dodnes si pamatuje, že viděl nápisy, které sovětským vojákům doporučovaly cestu domů, i když z vojenského prostoru se asi do města skoro vůbec nedostal. Tedy, nesnášeli jsme Rusáky, protože rozlišovat, kdo je Rus a kdo třeba Moldavan, nemělo pro nás žádný smysl. Všichni byli okupanti.

Dnes mají příslušníci některých malých národů, které žijí na území bývalých republik Sovětského Svazu, které jsou dnes samostatnými republikami, jako je třeba právě Moldávie strach ze ztráty národnostní identity. Připadá ji, že když byli pod velkým Sovětským Svazem, kde všichni museli mluvit rusky, měli větší svobodu.

Například Gagauzové, kteří se považují za národ blízký Turkům, i když žijí uprostřed Moldavska a není jich ani 200 tisíc, mají strach, že by mohli být pomoldavštěni, nebo ještě hůř, porumunštěni a proto s nostalgií vzpomínají na doby SSSR, kdy museli mít v pase napsáno národnost gagauzská. Obrací se k Rusku, protože všichni mluví rusky (ruština byla do nedávna pro všechny povinná a možná zase bude…) a taky k Turecku, protože jejich jazyk je turečtině podobný. Nejsou ovšem muslimové, ale křesťané.

Takových lidí je v zemích bývalého SSSR nepochybně víc. Největší problém je ale rozpad tohoto impéria pro některé Rusy, příslušníky „panského národa“, kteří potřebu naučit se většinový jazyk státu, ve kterém žijí, považují za ponížení. Proto rozpad SSSR a nevděk všech těch lidí různých národů vůči bývalé „Matičce Rusi“, která je „živila a šatila“, způsobil všechny ty zákroky nynější „Ruské federace“, se kterými lidé jako já nemohou souhlasit, jako je anexe Krymu.

Protože představitelé ruského státu se mstí. Za ponížení a nevděk. A na takové věci se nezapomíná. Minimálně do doby, než nás navštíví pan Alzheimer a už neodejde.