Na Krymu – v roce 1982 (retrofotoblog)
Nedaleko se nacházel ohromný pionýrský tábor Artěk, návštěva kterého byla sice jedním z programů zájezdu, ale vzhledem k zájmu účastníků pouze o moře a vodku byla i tato příležitost promarněna, ovšem sovětské pionýry v uniformách jsme zahlédli i jinde.
Tenkrát jsem neměla nejmenší tušení o nějakých Krymských Tatarech. Ostatně tehdy zřejmě na Krymu ani žádní nežili. Tataři žili tehdy jen na Volze, kde zůstali už od dob Zlaté hordy ve 13. - 15. století. A nějaké procento tatarské krve mají samozřejmě skoro všichni etničtí Rusové, právě v důsledku třistaletého soužití s potomky Čingischána. Tím se geneticky liší od Ukrajinců, zvláště západních.
Pobřeží Krymu sloužilo jako lázně už od 19. století. Kateřina II. anektovala Krym pomocí knížete Potěmkina v roce 1783. Takže v době mé návštěvy to bylo už 200 let. Tatary poslali z pobřeží do vnitrozemí, pobřeží přidělili ruské šlechtě. Většina Tatarů utekla do Turecka, na Krym se stěhovali Rusové a jiné národy. Koncem 2. světové války Stalin vypověděl zbytek Tatarů do střední Asie na základě obvinění z kolaborace s Němci. Nezdá se, že by Krym měl skutečně něco společného s Ukrajinou.
Tenkrát v roce 1982 mě hlavně zajímal rozdíl mezi životem a kulturou v Československu, kde panoval Husák, Štrougal a diskotéky (a Miroslav Žbirka) a nejznámější rekreační oblastí Sovětského Svazu (vedle Soči, kde jsem nikdy nebyla). Největší rozdíl byl samozřejmě moře, které my nemáme a nevypadá to, že bychom si ho v nejbližší době pořídili. Druhý rozdíl, který měl poměrně významný vliv na mé zdraví, byl extrémní nedostatek kvalitní stravy. Opravdu mě mrzí, že už tenkrát nepanoval zvyk, fotografovat si jídlo, protože to skutečně stálo za to. Hotel se opravdu snažil nám jako cizincům podstrojovat, ale kde nic není, ani smrt...K snídani byl plátek sýra 2x2 cm, stejně másla a trochu kaše. K obědu obvykle vyhublé slepičí křídlo kost a kůže s bramborovou kaší z prášku a k večeři něco podobného. Naštěstí bylo aspoň dost černého chleba. Za 14 dnů jsem přibrala 4 kila.
Jelo se podle moskevského času a slunce vycházelo ráno v 8 hodin. Jeli jsme lodí na výlet do Jalty, abychom se také podívali do města. V Jaltě je krásná pobřežní promenáda někdy ze začátku 20. století a na promenádě byla prodejna Berjozka. To bylo něco podobného jako prodejny Tuzex u nás, neboli prodejny, kde se mohlo platit pouze zahraniční měnou. Na rozdíl od Československa tam neznali bony, které si u nás v 80. letech dokázal opatřit kdo chtěl a prodejny Tuzexu byly nejen plné, ale dokonce se v nich stály fronty – tu na některé značky džínů, tu na nová trička nebo kazetové magnetofony. V Berjozce v Jaltě bylo prázdno. Místní tam nepouštěli, cizince pouze tehdy, pokud vypadali jako devizoví cizinci (neboli z naší skupiny jsem se tam dostala jenom já...) a ke koupi byl kaviár a opravdu velké matrjošky. Elegantní prádélko, francouzskou kosmetiku nebo snad dokonce pravé indigo džíny si žádný místní občan legálně koupit nemohl. Prostě Brežněvovská kultura.
Už loni jsem uvažovala, že bych se na Krym zase podívala. Naše cestovky ale pořádají pouze autobusové zájezdy a to bych určitě zažít nechtěla. A navíc letos možná ani takové zájezdy nebudou..My jsme tenkrát jeli lůžkovým vlakem z Prahy do Kyjeva a odtud letěli do Simferopolu. To teď také není možné...Tam se letělo přes ukrajinské stepi a pole (skoro žádná města ani vesnice, i za Kateřiny II. tam byly jen ty Potěmkinovy...) a zpět kousek přes moře.
Třeba takové cestování zase jednou možné bude, i když člověk určitě bude muset překročit víc než jen jedny hranice. Ale snad to bude zase trochu jednodušší. Tehdy byl přejezd hranic mezi Československem a Sovětským Svazem opravdový zážitek. Vlak přijel do Čierné nad Tisou, tam naše vagony o normálním rozchodu 1435 mm najely (plně obsazené) na hydraulické zvedáky, celý vlak se trochu nadzvedl a podvozky odjely zpět. Z druhé strany přijely širokorozchodné podvozky o šíři 1520 mm, vagony se spustily a připevnily. Všechno trvalo nejméně hodinu, což byl někdy i problém. Potom přišli sovětští pohraničníci, sbírali celní prohlášení a pasy a hledali kontraband.
Největší strach z pohraničníků jsem měla právě při našem návratu z Krymu. Jedna z účastnic se ve vlaku mezi Kyjevem a Čopem seznámila s místními občany přepravujícími několik demižonů vína a vypila toho víc, než by měla, což vzhledem k pověstné odolnosti našich sovětských přátel nebyl problém. A protože se jí udělalo špatně a WC se zamykalo už asi 50 km před hranicí, aby se tam nemohli skrývat diverzanti, mnoho nechybělo, aby pozvracela sovětské pohraničníky, patrolující na peróně pohraniční stanice Čop. Ale naštěstí se netrefila a odjeli jsme v pořádku.
Nevím, kdy bude zase možno jet na Krym. Teď má být v kursu spíš Soči. I když chápu strach představitelů stávajícího ruského státu z možné ztráty vojenského přístavu či nutnosti používat přístav v zemi, která mu už možná nikdy nebude opravdu nakloněna, nemůžu souhlasit se žádnou okupací. Takový strach a jeho následky jsme si u nás zažili v roce 1968 a nás, co to pamatujeme, je ještě dost. Tehdy jsme neměli žádnou šanci. Teď uvidíme, co se za těch 45 let změnilo.
https://www.youtube.com/watch?v=S-ky0gGFg4I&feature=player_detailpage
Lenka Pokorná
Separatismus
Hranice států v Evropě se různě mění a posouvají od počátku věků. Silnější státy, nebo ty, co si to o sobě aspoň myslely,
Lenka Pokorná
Západ slunce nad mořem a Andrej Babiš
Ne snad že bych někdy při západu slunce seděla na terase restaurace Paloma v městečku Mougins na svahu Přímořských Alp asi 9 kilometrů nad městem Cannes, která patří Andreji Babišovi (?).
Lenka Pokorná
Cikánský baron
Čím se asi živí takový cikánský baron? Vybírá daně u svých oveček? Nebo má svůj vlastní byznys, což nejen v zemích jako je Moldavsko část neznamená vytvářet věci nebo služby, které můžou být druhým prospěšné,
Lenka Pokorná
Byl jsem vojákem Sovětské armády
Vyjet do zemí bývalého Sovětského Svazu znamená potkávat starší muže, kteří si dobře pamatují, že u nás, v bývalém Československu, prožili krásné roky svého mládí.
Lenka Pokorná
Neuznané státy
Neuznaných států je několik. Některé to myslí se svou samostatností zcela vážně a jsou ochotny za ni i bojovat, ale ty většinou brzy někdo z těch oficiálních uzná. A potom jsou tu drobné i větší soukromé projekty.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Černomořská flotila dále slábne. Zasáhli jsme korvetu Ciklon, hlásí Kyjev
Ukrajinská armáda oznámila zásah ruské korvety Ciklon v Sevastopolu na Moskvou okupovaném...
Na Rychnovsku se střetl vlak s autem, tragickou nehodu nepřežili dva lidé
Při dopravní nehodě auta s vlakem v Čermné nad Orlicí na Rychnovsku zemřeli dva lidé. Na místě...
Poslanci kývli na možnost odpuštění penále z odvodů na zdravotní pojištění
Přímý přenos Poslanci schválili možnost odpuštění penále z odvodů na zdravotní pojištění. Pomoci to má těm,...
Carlson má pořad v ruské televizi. V prvním díle řešil klíšťata jako biozbraň USA
Konzervativní americký moderátor Tucker Carlson spustil vlastní pořad na ruské státní televizi...
- Počet článků 219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 888x