Zlatým slavíkem u nás toho roku byl Miroslav Žbirka. Na Krym, ani nikam jinam do tehdejšího Sovětského Svazu se ale tato informace nedostala. Vím to proto, že jsem tam tehdy v září strávila skoro dva týdny. Se skupinou členů výrobních družstev jsem byla v mládežnickém centru ve vesnici Gurzuf, což je jak je vidět podle exotického jména zřejmě původní krymskotatarská lokalita. V té době už tam ale bylo celé skalnaté pohoří zastavěné rekreačními středisky, tedy hotely různých sovětských organizací, z nichž každý měl svůj kus betonové a oblázkové pláže.
Nedaleko se nacházel ohromný pionýrský tábor Artěk, návštěva kterého byla sice jedním z programů zájezdu, ale vzhledem k zájmu účastníků pouze o moře a vodku byla i tato příležitost promarněna, ovšem sovětské pionýry v uniformách jsme zahlédli i jinde.
Tenkrát jsem neměla nejmenší tušení o nějakých Krymských Tatarech. Ostatně tehdy zřejmě na Krymu ani žádní nežili. Tataři žili tehdy jen na Volze, kde zůstali už od dob Zlaté hordy ve 13. - 15. století. A nějaké procento tatarské krve mají samozřejmě skoro všichni etničtí Rusové, právě v důsledku třistaletého soužití s potomky Čingischána. Tím se geneticky liší od Ukrajinců, zvláště západních.
Pobřeží Krymu sloužilo jako lázně už od 19. století. Kateřina II. anektovala Krym pomocí knížete Potěmkina v roce 1783. Takže v době mé návštěvy to bylo už 200 let. Tatary poslali z pobřeží do vnitrozemí, pobřeží přidělili ruské šlechtě. Většina Tatarů utekla do Turecka, na Krym se stěhovali Rusové a jiné národy. Koncem 2. světové války Stalin vypověděl zbytek Tatarů do střední Asie na základě obvinění z kolaborace s Němci. Nezdá se, že by Krym měl skutečně něco společného s Ukrajinou.
Tenkrát v roce 1982 mě hlavně zajímal rozdíl mezi životem a kulturou v Československu, kde panoval Husák, Štrougal a diskotéky (a Miroslav Žbirka) a nejznámější rekreační oblastí Sovětského Svazu (vedle Soči, kde jsem nikdy nebyla). Největší rozdíl byl samozřejmě moře, které my nemáme a nevypadá to, že bychom si ho v nejbližší době pořídili. Druhý rozdíl, který měl poměrně významný vliv na mé zdraví, byl extrémní nedostatek kvalitní stravy. Opravdu mě mrzí, že už tenkrát nepanoval zvyk, fotografovat si jídlo, protože to skutečně stálo za to. Hotel se opravdu snažil nám jako cizincům podstrojovat, ale kde nic není, ani smrt...K snídani byl plátek sýra 2x2 cm, stejně másla a trochu kaše. K obědu obvykle vyhublé slepičí křídlo kost a kůže s bramborovou kaší z prášku a k večeři něco podobného. Naštěstí bylo aspoň dost černého chleba. Za 14 dnů jsem přibrala 4 kila.
Jelo se podle moskevského času a slunce vycházelo ráno v 8 hodin. Jeli jsme lodí na výlet do Jalty, abychom se také podívali do města. V Jaltě je krásná pobřežní promenáda někdy ze začátku 20. století a na promenádě byla prodejna Berjozka. To bylo něco podobného jako prodejny Tuzex u nás, neboli prodejny, kde se mohlo platit pouze zahraniční měnou. Na rozdíl od Československa tam neznali bony, které si u nás v 80. letech dokázal opatřit kdo chtěl a prodejny Tuzexu byly nejen plné, ale dokonce se v nich stály fronty – tu na některé značky džínů, tu na nová trička nebo kazetové magnetofony. V Berjozce v Jaltě bylo prázdno. Místní tam nepouštěli, cizince pouze tehdy, pokud vypadali jako devizoví cizinci (neboli z naší skupiny jsem se tam dostala jenom já...) a ke koupi byl kaviár a opravdu velké matrjošky. Elegantní prádélko, francouzskou kosmetiku nebo snad dokonce pravé indigo džíny si žádný místní občan legálně koupit nemohl. Prostě Brežněvovská kultura.
Už loni jsem uvažovala, že bych se na Krym zase podívala. Naše cestovky ale pořádají pouze autobusové zájezdy a to bych určitě zažít nechtěla. A navíc letos možná ani takové zájezdy nebudou..My jsme tenkrát jeli lůžkovým vlakem z Prahy do Kyjeva a odtud letěli do Simferopolu. To teď také není možné...Tam se letělo přes ukrajinské stepi a pole (skoro žádná města ani vesnice, i za Kateřiny II. tam byly jen ty Potěmkinovy...) a zpět kousek přes moře.
Třeba takové cestování zase jednou možné bude, i když člověk určitě bude muset překročit víc než jen jedny hranice. Ale snad to bude zase trochu jednodušší. Tehdy byl přejezd hranic mezi Československem a Sovětským Svazem opravdový zážitek. Vlak přijel do Čierné nad Tisou, tam naše vagony o normálním rozchodu 1435 mm najely (plně obsazené) na hydraulické zvedáky, celý vlak se trochu nadzvedl a podvozky odjely zpět. Z druhé strany přijely širokorozchodné podvozky o šíři 1520 mm, vagony se spustily a připevnily. Všechno trvalo nejméně hodinu, což byl někdy i problém. Potom přišli sovětští pohraničníci, sbírali celní prohlášení a pasy a hledali kontraband.
Největší strach z pohraničníků jsem měla právě při našem návratu z Krymu. Jedna z účastnic se ve vlaku mezi Kyjevem a Čopem seznámila s místními občany přepravujícími několik demižonů vína a vypila toho víc, než by měla, což vzhledem k pověstné odolnosti našich sovětských přátel nebyl problém. A protože se jí udělalo špatně a WC se zamykalo už asi 50 km před hranicí, aby se tam nemohli skrývat diverzanti, mnoho nechybělo, aby pozvracela sovětské pohraničníky, patrolující na peróně pohraniční stanice Čop. Ale naštěstí se netrefila a odjeli jsme v pořádku.
Nevím, kdy bude zase možno jet na Krym. Teď má být v kursu spíš Soči. I když chápu strach představitelů stávajícího ruského státu z možné ztráty vojenského přístavu či nutnosti používat přístav v zemi, která mu už možná nikdy nebude opravdu nakloněna, nemůžu souhlasit se žádnou okupací. Takový strach a jeho následky jsme si u nás zažili v roce 1968 a nás, co to pamatujeme, je ještě dost. Tehdy jsme neměli žádnou šanci. Teď uvidíme, co se za těch 45 let změnilo.
https://www.youtube.com/watch?v=S-ky0gGFg4I&feature=player_detailpage
