Křest svatého Vladimíra

Dávná historie má jednu velkou výhodu nejen pro historiky, ale i pro politiky. Existuje tak málo podkladů, že každý si může ty existující vykládat podle svého. Některé národy jsou nebo byly spíše grafomany, ale co je napsané, nemusí být objektivní pravda, a některé zase neměly pocit, že je nutno cokoliv zaznamenávat.

Český národ žijící na Moravě v devátém století vesele lavíroval mezi východem a západem a tak si proti západoevropským misionářům, propagujícím Moravanům nesrozumitelnou latinu, pozval věrozvěsty z Byzance, kteří pro ně dokonce sestavili vlastní abecedu a ten mladší z nich, Cyril, do slovanského jazyka přeložil část Bible. Potom naši předci předali slovanské písmo i jazyk, který přece jen nebyl češtinou (ani moravštinou) východním Slovanům jako azbuku a jižním Slovanům jako cyrilici a církevní slovanštinu. Někdo to pro ty národy udělat musel a naši předkové, na rozdíl od těch dříve jmenovaných, prostě měli na výběr.

Východoslovanský kníže Vladimír, vrstevník našeho svatého Vojtěcha, se nechal pokřtít v roce 988 spolu s veškerým tehdejším Ruskem. V tom roce zrovna poměry v českém státě znechucený biskup Vojtěch opustil Prahu a v roce 997 byl asi někde v blízkosti dnešního Kaliningradu (tedy v oblasti patřící pobaltským Prusům) zabit a následně prohlášen za svatého mučedníka.

Tento týden ruský prezident Putin zdůvodnil zabrání Krymu „osvobozením svatyně pokřtění Rusi v osobě svatého knížete Vladimíra“ (to není překlad ale přepis dle smyslu). Tedy jenom doufám, že za svatého nepovažuje i sebe. (Když už tedy také dostal to jméno – docela by mě zajímalo, kde byl asi pokřtěn.)

Křest svatého Vladimíra je báseň, kterou napsal Karel Havlíček Borovský. Ten žil po dokončení školy v Moskvě jako vychovatel u ruského profesora Ševyrjova a po osmnácti měsících se vrátil, když zjistil, že v Rusku by to takhle dál nešlo a když to nemůže změnit, bude radši doma v Čechách, což mu bohužel nikoliv dobrovolně zcela nevyšlo. Tahle báseň vznikla v Havlíčkově vyhnanství v jihotyrolském Brixenu (italsky Bressanone) v roce 1855. Báseň není bohužel dokončená, ale zničení Peruna Vladimírem za odmítnutí sloužit „carovi“ na oslavě jeho narozenin jako "ohňostrůjce" i soutěž všech jiných „bohů“ o „místo u carova dvora“ ukazuje docela hezky.

 A potom se Vladimír rozhodl zbavit svého boha:

Ale Rusové si mysleli, že nějakého Boha potřebují:

Báseň pokračuje předvolební agitací jednotlivých církví. Vladimír si vybral tu církev, která mu nabízela nejhezčí novou manželku a také mu asi vyhovovala možnost používání staroslovanského jazyka v chrámech, protože ten sice nebyl stejný jako jazyk obyvatelstva, ale nebyl úplně nesrozumitelný, takže bylo možno lidem říkat věci, kterým sice nerozuměli, ale ani to nepoznali. Myslím, že to se za ta léta také moc nezměnilo.

Kde byl Vladimír pokřtěn, to neví jistě ani letopisec Nestor. Pokud to byl Chersonesos na Krymu, kam řecká, tedy byzantská princezna mohla připlout na velké lodi a kde jistě byly nějaké staré řecké chrámy, mělo by to logiku. Ale nemyslím, že by tento zcela jistě jen obchodní Vladimírův krok zakládal nějaké právo Ruska na tento poloostrov, jak se nynější Veliký Vladimír snaží přesvědčit svět. To bychom třeba my Češi mohli požadovat navrácení dnešního Kaliningradu, původně Königsbergu, založeného v roce 1255 českým králem Přemyslem Otakarem II.. A navíc je Kaliningradská oblast, nyní zcela nelogicky součást Ruska, místem, kde zahynul již zmíněný svatý Vojtěch, druhý patron země České.

Ale my Češi do toho asi nepůjdeme. Ono to Baltské moře je přece jenom dost studené.