Smrt hokejových hvězd přinesla nejen celonárodní smutek, ale mně osobně donutila k jistému zamyšlení. Je tento smutek oprávněný? Čím je způsobený, a jakou roli v tom hrají média?
Jedna velká výhoda i nevýhoda sociálních sítí je, že najednou můžete se všemi lidmi, které znáte a máte v přátelích, sdílet svoje názory, a říct otevřeně, co si myslíte. Jakmile spadlo v Rusku letadla s hokejovými reprezentanty, spustila se hotová vlna komentářů, které bych směle přirovnala k davové hysterii. Také média byla okamžitě plná zpráv typu „zemřeli hokejoví mistři“, „obrovská ztráta pro hokej“ a podobných titulků, které zmiňovaly, že národní hokejový tým přišel o kvalitní hráče. Ano, ze zpráv i komentářů jasně vyplývá, že lítost nad tragédií vzbuzuje zejména představa, že český sport přišel o špičkové hráče, bez kterých národní tým bude oslabený a bude mít menší šanci na výhru.
Kde je lítost nad tím, jaká tragédie obecně to byla? Že nezemřeli tři ale několik desítek lidí? Že to nebyli skvělí hráči, ale tátové od rodin, bratři, synové, dobří přátelé a skvělí lidi? Že lítost patří jejich rodinám, které budou trpět daleko déle, než ti, co zahynuli?
Další věc, nad níž mi zůstává rozum stát, je právě reakce na sociální síti. Lidé se začali masově přidávat do skupin R.I.P. (rest in peace, v překladu „odpočívej v pokoji“), tvořili neskutečně emotivní statusy a skupiny typu Minuta ticha za hokejisty, Dáme milion lajků za Pala Demitru? nebo akce „černá trika jako projev smutku“ a podobně. Víte, můžu sledovat jen svůj okruh „přátel“, popřípadě jen lidi, kteří se do těchto otevřených skupin přidali. Ale právě proto vím, že většina z nich hokej ani nesleduje, hráče ani třeba nezná, ale pošle do světa lítostivý komentář, protože to tak dělají všichni, protože panuje podvědomí, že by člověk měl litovat. Říkám tomu ovčí syndrom. To, že se nejedná jen o nějaké trhlé puberťáky, kteří můžou být všem ukradení, svědčí i to, že právě zde vznikla skupina Zapalme svíčku za naše hokejisty, která vyvolala obří akci na Staroměstském náměstí, jež byla hojně sledována médii. (Ano, zdvihám tímto varovný prst nad mocí sociálních sítí, které mohou vytvořit davové akce.)
A teď ta zásadní otázka? Proč vzbudily tuhle masovou lítost právě tyto osobnosti? Rachůnek, Marek, Vašíček? První důvod, s kterým jsem se setkala, byl takový, jak uvádím výše, že se jednalo o známé hokejisty, kteří se zasloužili o národní úspěch. Říkejte tomu vlastenectví, já tomu říkám prospěchářství, protože v tom vidím právě onen smutek nad ztrátou výhody, jež by nás dovedla k titulu Mistrů světa. (Kolik lidí z těchto truchlivých jsou vlastenci třeba 28. října nebo 17. Listopadu, a nevidí v těchto dnech jen pracovní volno?) Zarazil mě také hned blog tady na Idnesu jistého postaršího fanouška, který otevřeně napsal, že by bylo lepší kdyby spadlo letadlo s Vondrou, který nebyl tak dobrý… Chápete kam tím mířím? Ale uznávám, určitě jsou lidé, kteří truchlí upřímně, pro to, co pro nás hokejisté vykonali, i proto, že byli jejich fanoušky nebo že je osobně znali. A myslím, že tito lidé své emoce tolik neventilují...
Druhá možnost masivně sdílené lítosti vede k tomu, že jsou pro nás tito lidé známější, jejich osudy, životy, jako životy dalších slavných osobností. Aneb v duchu Stalinova „Když zemře milion, je to jen statistika, když zemře jeden člověk, je to tragédie“. A v tomto momentě nadchází mé zamyšlení nad mocí médií. Protože tragédie hokejistů není jediná, která společnost chytla za srdce. Třeba příběh devítileté holčičky z Washingtonu, která chtěla k narozeninám místo dárku 300 dolarů, aby mohla přispět na čistou vodu pro africké vesnice. Pak náhle zemřela při autonehodě, a když se lidé dozvěděli z médií o jejím příběhu, začali posílat peníze, až se nahromadilo více jak milion dolarů. Také si ze zpráv pamatuju na reportáž o jistém důchodci, který byl okraden a lidé, kteří viděli jeho příběh v televizi, posílali mu peníze i různé věci. Těchto příběhů je mnoho.
A víte co? Každý den zemře tisíce lidí, spousta je jich okradena, ale nikdo o tom neví, takže je to všem jedno. Ale když si například televize vybere pána z Horní Dolní a přiblíží jeho osud veřejnosti (klasicky filmově dojemným způsobem, jak bývá poslední dobou zvykem), vzbudí celospolečenskou odezvu. To média určují, co budeme komentovat a litovat. Jsem i přesvědčena, že mají moc lid burcovat, poštvat a celkově ovládat. Jen si vzpomeňme na film Vrtěti psem, který je dobrým příkladem takové mediální manipulace. Taky mě napadá otázka, zda se nedá moc médií využít i k dobrým věcem? Kdyby ukázaly dojemné příběhy dětí v Africe, lidí umírajících na nemoci, hlad a bídu. Třeba by se něco změnilo k lepšímu, třeba ne. Jak říkám, všechno mě to nutí k velkému zamyšlení…
