Jak mě nalíčili jako Marfušu aneb kosmetické zlo

Zdál se to jako dobrý nápad, objednat se ke kosmetičce, která mi měla nejen poradit, jak naložit se svou pletí a dobře se nalíčit, ale zároveň mi to celé make-upové umění ukázat.

Slečna, jež si mě vzala během akce kosmetické firmy Yves Rocher do parády, ale překvapila zvláštním druhem umění. Hotové art deco, střihnuté s expresionismem. Podle mého výsledného vzezření si na mě totiž slečna očividně vylila blbou náladu. A já si pak z toho podobně jako Van Gogh chtěla něco uříznout.

Asi je podivné čekat od poradenství o líčení skutečně nějakou radu. Očekávat, že s vámi kosmetička začne mluvit jako první? Neblázněte! A pokud si myslíte, že vám odpoví na nějakou otázku víc než jedním slovem, tak rovnou volejte na osmičku a objednávejte bílé tričko s vázáním vzadu.

Po deseti minutách strávených s kosmetičkou v zadní místnosti, na křesle nebezpečně připomínající to zubařské, bez rozumného dialogu a jakékoli rady či možnosti podívat se do zrcadla, jsem vyšla ven a do toho zrcadla se bohužel podívala. Došlo mi, že jsem si přece jen ze setkání něco odnesla.  Look a la Marfuša, co se po Ivanově odmítnutí dala na dráhu striptérky. Urychleně jsem pospíchala domů si tu abstraktní malbu z obličeje sundat.

Můj pocit z návštěvy profesionální kosmetičky? Asi jim ta pravá nepřišla na směnu, a tak se zeptali první dámy, co vešla do obchodu, zda by to za nějaký ten peníz nevzala. Škoda, že jsem to nebyla já. Neskromně si myslím, že by výsledek byl lepší. Jen doufám, že takhle hezky vyškolené nejsou všechny dámy, co se kosmetikou živí. To by byla katastrofa.