Kolik z nás si umí představit život bez moderních technologií? Je to spíše řečnická otázka – v druhém desetiletí 21. století zřejmě málokdo. A to jsme ve chvíli, kdy tato představa není limitována slovíčkem ještě, nýbrž slovíčkem už. Život i ve své povrchní každodennosti si bez technologií představit „už“ nelze. Kdyby vypadly pojistky světa a vyspělá civilizace by se bez dodávky elektrického proudu ponořila do tmy, byli bychom snad ztraceni. Už jen proto, že elektřina a s ní spojené nejmodernější technologie, myslím nyní zejména nová média, se nám staly samozřejmými komunikačními kanály.
Tisk, telegraf, telefon, televize – postupně překonaly v komunikaci prostor a čas a zvýšily počty lidí, kteří mohou komunikační kanál vzájemně užívat, nejdříve jednosměrně od produktora k masám (televize), poté obousměrně – od mas k masám (internet). Právě internet tento globalizační proces médií dovršil. Postupem času jsme došli k bodu, kdy byla vybudována jakási druhá realita, virtuální realita, do které promítáme své vlastní já. Ale zrcadlení tohoto virtuálního já, ega, je zdeformované, zaoblené tak, aby se nám náš obraz líbil (ach ty nevyčerpatelné vody sociálních sítí), nebo pokřivené tak, že vyvoláváme iluzi, že ono ego není projekcí našeho opravdového já, že virtuální realita je něco jako počítačová hra, v které je dovoleno všechno, i to co bychom v našem „reálném“ životě neudělali, vyvoláváme iluzi, že je tato virtualita neškodná, restartovatelná, anonymní. A tak se mohou uživatelé internetu slovně zabíjet – nadávat, pomlouvat, vysmívat se, „trollovat“. A mediálně se téměř neomezeně prezentovat a ovlivňovat tím názory druhých.
Povšimněte si, že ono „slovní zabíjení“ se na internetu děje bez rozdílu společenského statutu, vlivu, podílu na moci. Můžete si dovolit cokoli na kohokoli. Ano, v počítačové hře – virtuální realitě – si dovolíte na „bosse“, vzpouzíte se autoritě, kterou můžete jednoduše zlikvidovat. Ve skutečnosti to takto nikdy nefungovalo a zatím úplně nefunguje. Existovaly a stále existují uznávané autority. Naše životy jsou vsazeny do mantinelů hierarchie moci. V rodině, ve škole, v zaměstnání, ve veřejné sféře – zde by našimi respektovanými autoritami měli být zřejmě naši zástupci v rozhodovacím procesu o veřejném životě, tedy politikové. Ač se nám to líbí, nebo ne, na hierarchii moci, na hegemonii, společnost stojí. Na těchto základech funguje. Dovolím si ale prezentovat svůj pocit, že právě nová média tuto hegemonii postupně začínají ničit. Hranice mocenské struktury postupně mizí a obávám se, že to s vývojem společnosti může ještě pořádně zahýbat.
Příčinu vidím zaprvé ve výše zmíněném. Internet, diskuze, sociální sítě atd. dávají prostor všem bez rozdílu na vyjádření názoru a tento názor není limitován, každý si může říkat, co chce, a naše „přirozené autority“ kritizovat, ať už objektivně a oprávněně, či zaujatě a nedůvodně. Žák svého učitele (vzpomeňme třeba trend „přiznání“, který i jistým způsobem útočí, zdaleka ne vždy popravdě, na vzdělávací instituce), zaměstnanec zaměstnavatele (anonymní udání, negativní recenze podniků, zanadávání si na svém účtu na Facebooku), občan státní správu (zde snad diskuze a mnohé příspěvky netřeba zmiňovat) a i média veřejné osoby (nejen bulvár). Pozice „mocných“ je už tímto veřejným, virtuálním útokem zdiskreditována.
A pak je tu věc druhá. Jelikož mají nová média moc zdiskreditovat, ale také zpopularizovat, začaly je aktivně využívat právě mocenské struktury – politické strany, veřejně známé osobnosti a jiné instituce. Ve snaze komunikovat s veřejností ale udělaly zásadní chybu – přiblížily se na její úroveň. Elektronická média nejsou jen vazbou, ale specifickým prostředím, kde se mohou setkávat různé sociální skupiny. Rovněž musím podotknout, že média mají schopnost demaskovat serióznost a váženost autorit tím, že dokážou odhalit jejich „člověčí“ dno (viz Rusnok a kauza Mandela).
Jsme tak dle mého názoru pomalu na rozcestí. Mediální sféra, podpořená moderními technologiemi, nám na jednu stranu přinesla nejvíce demokracie a svobody. Každý může říci, co chce. Ale není to považováno za „počítačovou hru“, příspěvek na internetu nebereme na lehkou váhu. Internetový příspěvek se stává plnohodnotnou výpovědí. Na druhou stranu mediální sféra pomalu a jistě překonává tendence v hegemonním chování společnosti. Zatím si tedy žáci ve škole nedovolí učitele poslat do patřičných míst, protože by dostali ředitelskou důtku, zaměstnanec strpí komentáře svého šéfa, protože nechce přijít o práci, a občan se nevzpírá byrokratickému systému, protože netouží po žádných problémech.
Otázkou je, jestli se tento stav rapidně změní a virtuální realita, v jejím neustálém prorůstání do našich osobních životů, přinese více vzdoru i do „skutečnosti“ a promění společenské vztahy. Osobně si myslím, že ano. Vnímám to i tím, jak přicházím do styku s určitými tradičními ceremoniemi (skrz média), jmenováními, předáváními cen apod. V mých očích tyto události ztrácí na vážnosti. Autority ztrácí na vážnosti. Politici ztrácí na vážnosti. A hlavně vidím, že se to děje i v očích mých známých. Musím to vztáhnout ke kritizovanému novoročnímu projevu Václava Klause. Projevil v něm lehké zhrzení nad současnou mladou generací, která je údajně odtržena od hodnot a tradic. Lze mezi řádky číst, jakoby mladí dle exprezidenta nechovali úctu k právě oněm hegemonním principům státu. Myslím si, že je to obecný trend, jak se snažím v tomto článku naznačit, prostupující celou společností. Pokud lze něco takového tvrdit, nejedná se o absenci úcty, ale právě o to, že autority pomalu a jistě ztrácí své nadřazené, vážené postavení. „Díky“ médiím? Nebo „bohužel kvůli“ nim?
