Zákon slušnosti aneb jak mi zabouchli dveře

Valím se domů z nákupu ověnčená taškami – jen hvězdu na hlavu by to chtělo (tolik mi chybí do vzezření vánočního stromečku), když v tom ve vchodu do domu uvidím jednoho z neznámých sousedů.  

V duchu zajásám! Nemusím hledat složitě klíče, pán mi otevře. Pravděpodobnější by asi v tu chvíli bylo, že za mnou přicválá jednorožec s bobrem na zádech. Ano, má naivita mě někdy zcela překvapuje. Stojím totiž dva metry před vchodem, když pán otevře, podívá se na mě, projde a nechá dveře zabouchnout mi před nosem. A to podotýkám, že ty dveře jsou tak těžké, že místní, dřív slabé, babičky jsou dnes díky nim v takové kondičce, že by se mohly potřít zlatem a konkurovat kdejakým kulturistům.

S nechápavým výrazem ve tváři nechávám pána projít, když se za mnou ozve hlasitě a důrazně: „Dobrý, den!“ Pan soused mi zřejmě chtěl naznačit, že bych měla být jako mladší účastník setkání natolik slušná a pozdravit. Já jsem mu svým nepozdravem ale chtěla naznačit, že by měl být jako gentleman s větším počtem volných rukou natolik slušný a dveře mi podržet. Myslím, že jsme nasraní odešli oba.

Ale teď babo, nebo spíš Ladislave Špačku, raď! Čí společenský přNEslestupek byl závažnější? Je to jako v dopravě? Když nedáte přednost zprava, ale z toho prava vyjelo auto z jednosměrky? Protože v tom případě je hrubší chyba nedání přednosti. Může být u mě nepozdravení hrubší než nepodržení dveří? Ještě, že nám tu nejezdí „morální“ policie, viďte (i když by se to někdy hodilo, jak koukám kolem sebe) – hodně lidí by pak mělo k Vánocům zaručeně nové „botičky“.

Ať tak či tak, doufám, že s panem sousedem nebudeme dál v našich „neslušných“ odplatách pokračovat. Koho by to bavilo tyhle tiché msty. (Vendeta, vendeta!)