Láska ke třem pomerančům, hra, kterou stojí za to vidět

Zrovna v době, kdy jsem si říkala, že mě už žádné divadlo nemůže dostat do kolen, a to v tom pozitivním slova smyslu, jednomu se to povedlo. Představení Láska ke třem pomerančům, které uvádí na Malé scéně divadla ABC soubor Geisslers Hofcomoedianten, mě ohromilo.

Nejsilnější stránkou představení je bezesporu vizuální nápaditost. Velmi originálně jsou vyřešeny kulisy, které se skládají z kartonových přepravek od zeleniny. Dají se přemisťovat, kupit, házet, pokládat, dá se na nich sedět, ležet, jíst, může se z nich postavit hrad, nebo je lze využít k parodování jiných předmětů lidského užití. Geisslers Hofcomoedianten nekladou meze imaginaci, naopak tyto hranice překvapivě posouvají. Obyčejná přepravka se stává ve hře v podstatě hlavní rolí. Její schopnost metamorfovat v cokoliv  jiného nadto podtrhují působivé světelné efekty. Divák se tak stává svědkem přímo intermediálního umění.

Přes nesmírné horko v místnosti Malé scény divadla ABC podali herci excelentní výkony. Zahrát beze slov například pavouka měnícího se v čaroděje tak, aby divák i bez nápovědy poznal, oč jde, považuju za výzvu hodnou přijímacího řízení na DAMU. Herci navíc dodrželi příslib komedie - přinesli skrz charaktery svých postav do hry humor a grotesknost. Bylo se zkrátka čemu smát a na co koukat.

Carlo Gozzi napsal hru Láska ke třem pomerančům a la comedie dell´arte už v roce 1761 a přiznávám se, dosud jsem o ní neslyšela. Nečetla jsem scénář, neviděla žádnou adaptaci, nemám zkušenost ani s operou, v níž je příběh o třech pomerančích divákům asi nejznámější. Nemám zkrátka adaptaci souboru  Geisslers Hofcomoedianten s čím srovnávat, přesto na mě působila inovativně. Aktualizuje pohádkový příběh do současnosti, a to nejen narážkami na současné společenské dění, ale i výběrem moderní hudby, kostýmů a zmíněného celkového vizuálního provedení hry.

Jako velký plus představení vidím komunikaci s divákem. Drama nebylo naservírováno jednoduše, polopaticky, ale způsob dramatického vyprávění byl komplikovanější, takže nutil diváka přemýšlet. To mě vždy baví, je to jako detektivka. Snažíme se porozumět zprvu nepřehledné dějové linii, tomu „co chtěl tímto básník říct“ a „jaký to má vše smysl“, a jsme uspokojeni, když na to přijdeme, když nám zaklapnou všechny kusy skládačky do sebe a cítíme se jako malí géniové, co objevili svět. (Aspoň ten divadelní.)

Určitě znáte ten zákon schválnosti, kdy se na něco hrozně těšíte a nakonec se to záhadným způsobem nepovede. Daleko lepší je opačná varianta, kdy se netěšíte vůbec a věc vás potom mile překvapí. Přesně tak mě překvapila komedie Láska ke třem pomerančům, která měla premiéru 18. 9. 2012, a v divadle ABC bude mít zaručeně ještě dvě reprízy. Přátelé mě totiž zrazovali, že představení nebude dobré, že slyšeli špatné reference, a ať radši nic neočekávám. A tak jsem opravdu nic převratného nečekala. Představení mě však nakonec dostalo tak jako jiné otřelé a úspěšné „klasiky“ nikdy předtím. Proto všem milovníkům divadla a umění vřele doporučuju.